Džusový román

Až do teď jsem si často povzdechl, že Forman a spol. nemají v českém filmu následovníky. Jeho filmy jsou tím nejspecifičtějším, s čím naše kinematografie mohla proniknout do světového podvědomí a je obrovská škoda, že tento typ tvorby neměl mimo šedesátá léta kontinuální pokračování. Přitom jeho přísliby byly velké - už jen porovnání děl Formana, Passera a Papouška dává tušit, že je možné i v těchto intencích zachovat různorodé přístupy i nálady. Teď se mi konečně postěštilo vidět Džusový román, pod nímž jsem si představoval úplně jiný styl a musím svůj předpoklad opravit - přece se našel jediný člověk, jenž nabízející se možnost využil. Byl to Fero Fenič a svým výsledkem se téměř vyrovná svým předchůdcům, z nichž vědomě a pozoruhodně cituje. Je zajímavé sledovat, jak typicky formanovské situace prochází jistými posuny, ať už dobovými či situačními. Džusový román je vlastně syntézou filmů Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky - ten druhý připomene již prostředím dělnické továrny a tématem milostného zklamání, přesto hlavně v první polovině připomíná spíše Formanův debut (zakřiknutá a naivní hrdinka jako dobový výtvor, její chvástavá kamarádka, dominantní matka, nevinně trapné situace). Až když se sled situací začne více zhušťovat a vytvářet jakýsi dějový oblouk, film přesně kopíruje schéma Lásek jedné plavovlásky a získává i stejně melancholický nádech, jenž je velmi citlivě vyjádřen (matka s dcerou v dešti, stejná idealizovaná lež). Největším vrcholem filmu je však spíše stylistický odkaz na Hoří, má panenko - naprosto famózní a v době vzniku nečekaná scéna svatební hostiny s dvojicí dlouhatánských záběrů ruční kamery, proplétající se mezi lidma a těkající po okolí přeplněném trefnými momentkami. Ze zvoleného východiska se akorát vymyká poměrně naturalisticky a až mrazivěpojatý konec, při němž jde rázem všechna nadsázka pryč - působí sice trochu neorganicky, ale dá se považovat za jakýsi Feničův vlastní vklad, který se v hořším světle odhalí v přehnaných Zvláštních bytostech. Závěr, v němž nastupuje do továrny nová učnice typu hlavní hrdinky, symbolizuje cykličnost a stereotypnost bez možnosti úniku. Ačkoliv je v samotném notně zcenzurovaném díle jen několik dosti nevinných slovních narážek na režim, toto celkové pojetí životních perspektiv mladé generace nutně muselo narazit. (09.12.2010)

Najlepší Feničov hraný film, kde sa dá odpustiť istá topornosť vlastná režisérom, ktorí prešli do hraného filmu z dokumentárneho. Spôsob akým film zachytáva realitu osemdesiatych rokov hraničí s poetikou orwellovského románu. Tento film je pre mňa doteraz neprekonaná reflexia totalitného režimu od tvorcu narodeného na Slovensku. Kadencia a kvantita jednotlivých obrazov vykresľujúcich život mladej dievčiny, ktorá nastupuje do fabriky, budujú podobu zlého sna. Neexistencia súkromia nie cez Veľkého brata ale cez slizkého vedúceho vo fabrike a celý komunistický tábor plný kreatúr, ktoré vám nedovolili budovať si vlastnú individualitu. Všetky spartakiádne cirkusy. Utekanie na autobus. Sex na vreci zemiakov.........Je to smiech cez slzy. Fero sa po tomto filme stal mojim osobným hrdinom. Tento film mal vzniknúť o pár rokov skôr na Kolibe, kde ho Fenič pripravoval. Námet si však privlastnil Uher a urobil z neho film Pásla kone na betóne. Keď sa Fenič dozvedel, že mu zobrali jeho námet, prišiel za Uherom a povedal mu, že či sa nehanbí, že mu ukradol námet. Uher mu povedal: "Ja keď som bol vo vašom veku, tiež mi kradli a vy keď budete v mojom, tak si tiež nakradnete!" Fero sa nasral a natočil to na Barrandove. A o dosť lepšie. Ferov život je príkladný exodus Slovákov, ktorých už omrzel život uprostred našinskej obmedzenosti. Na Džúsovom románe je to cítiť. (25.05.2012)

Československo, to veliké podivné sanatorium. Naprosto skvělá kamera a použití hudby! Už od samého začátku mi bylo fyzicky nevolno, to se někomu jen tak nepodaří. Ale to nevadí, malou opičku mám... a ten (prý) skoro třináctiminutový záběr ze svatební hostiny, ááá vrchol blaha, Tarr bledne závistí... (26.12.2009)

Život jako permanentní snaha o překonání pocitu odloučenosti, jakkoli naivní a džusová se někdy může zdát. A v centru vzkříšená formanovská optika a poetika (se všemi svými klady i zápory). Ta Feničovi umožnila nejen poukázat na neměnnost, ba obecnost jistých lidských tužeb, pohnutek, emocí a osobních trablů a paradokumentárně vykreslit určitý výsek socialistické reality, ale i dokázat, nakolik se od šedesátých let změnila samotná povaha skutečnosti, a jak se od sebe tyto dva stavy společnosti liší. Překročil tedy rámec běžné generační výpovědi. Skutečnost (80. let) je kinematografická, jakoby naznačuje Fenič, když opakovaně zpřítomňuje metaforu filmového střihu u montážní linky, zalévá scénu symbolickým "džusovým" světlem a vrací do děje přenosné rádio, z něhož se mechanicky, bez ustání linou dobové šlágry, ironicky komentující dění v obraze. Přeryv mezi realitou a snem o realitě se definitivně zahladil. Film se stal nedílnou součástí našich životů a proměnil naše vidění, očekávání i cítění. Z lásky se sice stala limonáda, zato k ní můžeme kdykoli vypnout hudební doprovod. (09.12.2010)

Mladá Alena Mihulová měla takový věčně zasněný pohled což se do Džusovýho románu docela hodilo. Problém byl jen v tom, že události, který Ála ve filmu prožívá by ze snění probrali i čerstvě zamilovanou želvu. Režisérsky to Ferko dal výbornou. Nuda, šeď, životní stereotyp a budoucnost, která se svým optimismem vyrovnávala té Casterově, když dorazil k Little Big Hornu. (10.01.2011)