Babi buta yang ingin terbang
VOD (1)
Obsahy(1)
Linda, Cahyono a Salma jsou jen tři z postav intimní mozaiky, jejíž skládání probouzí pocity vyrovnanosti v hrdinech i v publiku. Ač zalidněn postavami vyjadřujícími svá vnitřní pnutí netradičními způsoby, je snímek civilním dílem, jehož sdílnost navzdory zasazení do specifické geografické situace překračuje hranice. Příběh sledující zblízka, ale nikoli voyeuristicky osudy svých hrdinů komentuje kroky, které učinila či by měla učinit indonéská společnost. Vývoj i strnulost zde stojí nedaleko od sebe, zatímco režisér Edwin oslovuje diváka moderními prostředky a dokáže v něm provokovat existenciální otázky, aniž by se uchyloval k hlubokomyslným promluvám. Podobně jako ve svých četných krátkých filmech i zde prokazuje režisér cit pro detail, sexuální nespoutanost, schopnost připisovat obyčejným předmětům metaforické významy, a nahrazovat tak komplikované vyprávění účelnou zkratkou. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (7)
[KVIFF 2009] Metaforický a řekl bych surreálný film, který mě neuspával, ale byl dost o ničem a jestli si ho za čas budu pamatovat, tak především proto, že je to jediný indonéský film, co jsem kdy viděl. Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách, které ale nejsou nijak odlišeny, takže mi trvalo poměrně dlouho, než jsem se zorientoval a pochopil, že některé postavy jsou na plátně dospělí i děti... Objevuje se zde opakování (a nemám na mysli jen asi 20x použitou skladbu "I Just Called To Say I Love You" od Stevie Wondera), je zde několik snových nebo aspoň nepochopitelných scén, je zde jednoznačný odkaz na jednu scénu z Andaluského psa... a to je vše. Kamera je statická, obvykle se ani vůbec nehýbe, záběry jsou strašně dlouhé. Příběh je o ničem. O dívce, která chce vyhrát soutěž Planet Idol. A co vše je potřeba udělat, aby se jí přání splnilo. A proč si to přeje. A také jsou zde zmíněny problémy s rasismem a s nenávistí indonésanů vůči číňanům. No, ale to už je vážně vše. Film nemá žádné rozřešení, žádnou klasickou dramatickou stavbu děje, nic na co je běžný divák zvyklý. A nutno říct, že tento film nanejvýš pokouší diváckou trpělivost! Divím se, že během projekce odešlo jen asi 5 lidí... ()
Indonéský trip o čínské menšině v zemi. Měla to být komedie nebo tím chtěl básník něco říci? Obávám se, že z výsledku to nelze poznat. Podivná mozaika složená z roztříštěných střípků, které se občas potkávají. Semtam se objevil humor, který ovšem nějak nezabíral, a výsledek byl tedy pouze divný. Nadužívání písně Stevieho Wondera „I Just Called to Say I Love You“ působilo dojmem, že je to jediná složka soundtracku. Ale zase mě má režisér filmu na fotce. :-) ()
Ne, nemohu odsoudit Slepé prase odpadem, protože jsem ho vůbec nepochopila. Holt jiná mentalita.... a příště již vím , že na indonéský film prostě nepůjdu. ()
Chtěla jsem dát odpad!, celkově jsem ten film nepobrala, a spíše se ptám, zda je možné jej pobrat... navíc mi tento film zprotivil jinak hezkou písničku I Just Called To Say I Love You. A ty dlouhatánské záběry na prase, co sem tam hrochtlo, bylo jako co? Znova bych na slepá prasata tedy nešla ani za nic. Jak již podobně napsal alansder, nejlepší na tomto filmu je roztomilý režisér s foťákem. ()
6. 7. 2009: První Indonéský film, co jsem v životě viděl... O Tamní kinematografii mi to neudělalo zrovna líbivý obrázek, extrémní nudu a nezábavnou ujetost zachraňuje snad jen krátká metráž... ()
Jako celek jsem film nepochopil. ()
Nevím,usnula jsem,tak snad příště,nebo radši už né... ()