Anděl pomsty

Nakonec z jakýchsi iracionálních sympatií tady tomu vysázím 4 rudé (v rámci subžánru samozřejmě).. Něco do sebe to totiž fakt má... Sice se tady zase jednou potvrzuje jakým pokladem byla svého času Christina Lindberg, která měla v sobě zcela přirozeně to (a mnohem více) o co se tady marně snažila Z. Lund..a celé je to vlastně vykrádačka (nebo pocta) starých (rape´n´) revenge klasik, ale rozumná minutáž, přímočarost, němost protagonistky, fajn hudba a špinavá newyorská atmoška z toho dělají překvapivě koukatelnou a zábavnou záležitost.. (12.08.2020)

V príbehu o mladej a krehkej krajčírke Thane z New Yorku 80. rokov, ktorá je znásilnená, sa všetko dôležité pre klasicky chápaný subžáner rape and revenge odohrá počas úvodných 20 minút. Veľmi opatrné scény sprznenia mladej dievčiny aj odplaty nasledujú bezprostredne za sebou. Oveľa drastickejšia je predzvesť znásilnenia (muž v maske zlého klauna) a jeho dôsledky (odstraňovanie tela). Situácia, ktorá vyvstane potom je naozaj veľmi bizarná. Thanu strašia vlastné predstavy, má dotieravého šéfa, zvedavú susedku a mrazničku plnú kusov rozporcovanej mŕtvoly. Čo s tým? Režisér Abel Ferrara sa zameriava na psychológiu hlavnej hrdinky, pozoruje zmenu Thany z bezmocného dievčaťa na akčnú ženu, ktorá už vôbec nerozpráva, ale vyjadruje sa iba streľbou z pištole. Svoju pomstu rozširuje na všetkých mužov, ktorých zabíja kdekoľvek hlava-nehlava. Hoci film Ms. 45 neobsahuje dynamický príbeh, je zaujímavé sledovať ako sa vyvinie. Myslím, že má čím prekvapiť, lebo nepredvídateľnosť je jeho hlavnou devízou. (29.07.2010)

Vykastrovaný rape-revenge. Málo 'nasty', těžko k uvěření, herečka víceméně ošklivá. Zápletka: New York, počasí nic moc. Němá nevinná švadlena je znásilněna a dostane slíbeno, že bude znova. Zdrcená přijde domů a co nenajde - je znásilněna podruhé někým jiným, tomu se říká den na píču. Nedá se ale. Praští ho po hlavě žehličkou a odtáhne do vany, v práci je pak mimo, přijde domů a týpka pěkně nařeže, přesto ho do ledničky narve tak tak. Tahle celá zkušenost ji ale posune od sebeobrany ke střílení všeho, co má koule. Takže zbytek si podává chlápky různě po městě a na konec to rozjede ve velkym. No. Podobných filmů už jsem viděl dost na to, abych se s tímhle nespokojil. Není to nuda, má to své momenty, ale prostě celkově říkám že průměr. Něco tomu chybělo. (20.05.2009)

V komparácii s predchádzajúcim autorovým diletantským počinom sa jedná o značný posun, čím však rozhodne nechcem tvrdiť, že scenár Ms. 45 je prešpikovaný invenčnou virtuozitou a vyvaruje sa alogickým miestam. Ferrara umne buduje deviantnú atmosféru amerického veľkomesta, plného špinavých bočných uličiek, ktoré sú semenišťom rabiátnych uspokojení rozmanitého spektra indivíduí (vrátane samotného režiséra v roličke znásilňovača – prvolezca). Krehká a éterická Zoë Lund, ktorej vzrastajúca mizandria vyvrcholí fascinujúcou mníšskou štylizáciou, je režisérovým najväčším tromfom. Spomínané zložky a akceptovateľná minutáž v symbióze s dynamickým príbehom vytvárajú zo snímky temer orgazmický trashový zážitok. (08.01.2014)

Ferrara už ve své rané tvorbě ukazuje neuvěřitelný cit pro autorskou práci se žánrem. Zdánlivě se v případě filmu Ms. 45 jedná "pouze" o exploatační revenge pecku (i tak by obstála na výbornou), ovšem tento film jde dál. Nebo lépe řečeno: není to případ filmu, který by vycházel z žánru a posouval jej mimo jasně vymezené žánrové vody, spíše osciluje mezi nabízením atrakcí a jejich reflexí. Cítíme tu nejen Taxikáře či Přání smrti, ale při pozorném soustředění na formu i to, že podobné prostředky, jaké využívají často béčkové žánry (rychlé zoomy či střihy sloužící k vyvolání šoku a napětí...), byly vlastní už i novovlnným filmařům (viz Truffautův nejvíce Hitchcockovský film Nevěsta byla v černém). Zde naopak vidíme pečlivě budovanou mizanscénu, promyšlenou práci s detaily nebo pomalé kamerové jízdy - tedy prvky ne až tak vlastní exploatačním filmům. Toto formální napětí mezi "vysokým" a "nízkým" je ovšem svým způsobem i tématem filmu, který je zcela zaměřen na hlavní hrdinku. Nejde tu však o psychologickou studii, která by film "povyšovala" nad sled atrakcí, jde o oscilaci mezi ublíženou němou dívkou nenávidějící muže a sebevědomou femme fatale fascinovanou a posedlou mocí a možností zabíjet muže. Její vrcholně stylizované jednání (rudé rty líbající při nabíjení láskyplně kulku za kulkou či de nirovsky vyšinutá scéna s pistolí před zrcadlem v kostýmu jeptišky...) působí místy vpravdě démonicky, nejde tu však jen o poukaz na patologické chování, které by ji mělo částečně ospravedlňovat; jde tu i o poukaz na filmové zobrazování násilí, na fetišizaci žen a zbraní (neboť Thana vše promýšlí a sama má z toho potěšení, je fetišistkou stejně jako potenciální filmový divák). Ferrarovi se tak daří bez jakéhokoli moralizování či vysvětlování a naprosto nenásilně (jak paradoxně trefné slovo) pracovat s žánrem a zároveň reflektovat, jak působí na diváka. (08.12.2007)