Recenze (3)
Hipisácke disko. Kyselinou podfarbené vnímanie, lesklé oblečky a tance v rytme farebne sa meniaceho stroboskopu. V pamäti utkvejú len útržky tiel, tvárí, vlasov a tónov. Plus zábery v pozadí premietaného, náladu podkresľujúceho filmu. Vtedy to boli nekonečné Warholove záznamy reality, dnes výtvory videoartu na rovnako nudné nekonečno spôsobov alebo v slučke opakované úryvky kultových filmov. V zásade nejaký veľký posun dnešných techno večierkov a vtedajších tančekov bohémsko-umeleckej smotánky nenastal. Vlastne áno, ale rozdiely sú minimálne. Hudba čím ďalej tým viac pripomína štandardnú prevádzku technických zariadení či ruchu mesta (techno/elektro/nu dance pop) alebo kadejaké štruktúrované záznamy chýb a odchýliek (alternatíva), invenciu a vydretý talent nahradila potreba znalosti algoritmu. Drôg je viacero druhov, ale v zásade kyselina a rôzne amfetamíny naďalej vedú. No a základná potreba - predať tovar (vtedy Warholove mazanice, dnes kadečo iné) - ostala zachovaná. Pretože toto malo (aj má) s umením spoločné len veľmi málo. ()
Myslím, že je to právě letos dvacet let, co jsem poprvé slyšel Velvet Underground, a podnes má vášeň neochabla. Nadšeně vítám každou novou stopu jejich díla, s níž do něj mohu hlouběji pronikat a lépe mu rozumět. Neoficiální nahrávky koncertů, acetáty, fotografické snímky a filmy, z nichž právě Namethův Exploding Plastic Inevitable, pojmenovaný podle cyklu Warholových konceptuálních scénických show, skvěle vystihuje ranou poetiku souboru. Koncert se proměňuje v samostatný svět, souměřitelný s tím vnějším, v novou skutečnost, čiřejší a živější než ta všední vně stěn koncertního sálu, stejně jako se písně Velvetů stávaly skutečnými věcmi tohoto světa (v rilkovském smyslu), měnily a tříbily jej. You know, those were different times! ()
To byly časy! Samotný záznam až tak úžasný není, ale naprosto fascinující musela být návštěva samotné show - filmy Andyho Warhola, tanečníci z jeho Factory, světelné efekty a do toho živá hudba Velvet Underground a Lou Reed zpívající třeba Heroin... Škoda jen, že se nedochovalo víc nahrávek, protože zrovna v tomto unikátním záznamu pořízeném v Chicagu během několika dní roku 1966 bohužel chybí jak Lou Reed (hospitalizován se žloutenkou) tak Nico (toho času na Ibize). Zpěvu se proto ujal John Cale, Maureen Tuckerová si musela vzít baskytaru a na bicí byl dočasně povolán bývalý příležitostný člen skupiny Angus MacLise. Dostupné jsou různé zkrácené verze, často s nepůvodním zvukem. Pokud uslyšíte zpívat Lou Reeda nebo Nico, pak vězte, že nahrávka určitě nepochází z týdenního koncertování v Chicagu. Originální verzi filmu doprovází studiové verze I'll Be Your Mirror, It Was a Pleasure Then a European Son a dvě autentické nahrávky Heroin a Venus in Furs zpívané Johnem Calem, v Heroinu s drobnou ale podstatnou změnou textu na "I know just where I'm going", Reedovo dodatečně přidané "don't" totiž Cale těžce nesl. Úplná a originální verze v délce 21:15 minut je k vidění na: Archive.org. ()