Ulička přízraků

Film noir má své časy sice za sebou, tento žánr, který existoval v období 40. a 50. let 20. století ovšem určitě je důležitou součástí kinematografie. Především i proto, že se jím dodnes dost tvůrců inspiruje a navázali na něj i žánry Neo-noiru, Neon noiru či Tech noiru. Tento žánr inspirován německým expresionismem složen většinou z detektivních zápletek a postav bez citu je rozhodně stěžejní a spadá do něj mnoho skvělých snímků jako Sunset Blvd. Billyho Wildera, Zabijení Stanleyho Kubricka či Cizinci ve vlaku Alfreda Hitchcocka. A mezi nejvýraznější zástupce tohoto žánru je s odstupem času řazen i snímek Nightmare Alley režiséra Edmunda Gouldinga z roku 1947. V době jeho uvedení ovšem mohl těžko někdo čekat, že se jednou dočká tak významného postavení.   Ulička přízraků totiž v roce 1947 propadla u kritiků i diváků. Nightmare Alley přitom nebyla kritiky vyloženě potopena, dočkala se spíše smíšených reakcí. Předloha Williama Lindsayho Greshmana ovšem sama o sobě byla ideálním námětem pro Film noir, protože bezcitných a chladných postav by v ní divák vlastně našel dost. Stačilo tedy pouze filmové Nightmare Alley okořenit oním proslulým vizuálem a vznikl film, který dost možná Film noir jako takový definuje jako jeden z nejlepších. A přitom byl již tehdy výrazný, protože měl na poměry žánru vysoký rozpočet, velký štáb a hrála v něm tehdejší velká hvězda Tyrone Power. Což na poměry žánru nebylo obvyklé. Důležité je ovšem zmínit, že iniciátorem za zakoupením práv na Greshmanovu knihu a její adaptování byl právě Tyrone Power.   Osobně se mě vlastně v prvních 20 minutách zmocňoval pocit, že mám co dočinění s jedním z nejlepších filmů ze 40. let. Tohle opojení mě ovšem zhruba po polovině zcela opustilo a k těm nejlepším filmům dané dekády jako Občan Kane, Diktátor či Život je krásný bych si ho vlastně dovolil přiřadit těžko. Přesto má Ulička přízraků vtahující kouzlo o které vlastně celou dobu nepřijde a jde pořád o solidní podívanou, která jen možná není úplně sevřená jako celek. Přesto má minimálně potenciál zůstat divákovi v hlavě.   Temný snímek vtahující svou expozicí a schopně prezentují myšlenku o tom, že není ideální hrát si na Boha. Goulding natočil film, který jde částečně proti tehdejší konkurenci Film noiru, zároveň ovšem realizoval projekt, který vlastně splňuje přesně to, co se dá od Film noiru očekávat. Depresivní prostředí cirkusu se do tohoto žánru zcela hodilo a především ve filmu funguje poselstív o tom, že někdy není ideální mířit až příliš vysoko a někdy je méně více. A tužba po ještě větším vrcholu může ještě někdy vést až k regulérnímu pádu zpět na dno.   Tohle poselství předkládá samotný příběh falešného mentalisty Stanton Carlislea. Tyrone Power měl tehdy pověst hrdinů, tady se ovšem zmocnil role amorálního šejdíře, která tak byla zcela proti typu. A přesto Powerovi tato role sedla na tělo. Powers v roli Carlislea v průběhu děje vystřídá hned několik poloh a Ulička přízraků tak byla testem jeho hereckého rozsahu. A potvrdilo se, že byl pořádně široký, kdy Power ve finále dokázal zcela vykreslit tragického antihrdinu, který nebyl ryzím zlem, jen toužil po uznání. Nebylo to ovšem jen Powerovi, ale také o fantastické Joan Blondell v roli Zeeny Krumbein či výtečné Helen Walker v roli Lillith Ritter.   První polovina filmu je fantastická, v té druhé začne trochu slábnout tempo a především první polovina možná našponuje očekávání až příliš vysoko. Úchvatnost vizuálu přitom nepohasíná, atmosféra pořád funguje a přesto v jistých momentech Ulička přízraků působí příliš zkratkovitě a v jistých momentech naopak příliš táhle.   Dvě poloviny filmu se vlastně v různých ohledech navzájem doplňují a dohromady utváří solidní celek, přeci jen ovšem vlastně dvakrát slepené nefungují. Je to škoda, protože jde jinak o rozhodně povedenou záležitost se zajímavým příběhem tragického antihrdiny. A pověst v rámci Film noirových filmů má rozhodně zaslouženě.   V kinech i u diváků původní Ulička přízraků propadla, čas jí ovšem dokázal ocenit. V roce 2021 poté došlo na novou adaptaci Grashmanova románu, které se chopil Guillermo del Toro a jeho film označuje jako samostatnou adaptaci a ne remake právě filmu z roku 1947. Fandou původního verze del Toro ovšem pravděpodobně byl. Což dokazuje i to, že od fanoušků žádal, aby jeho adaptaci rovněž viděli v černobílé verzi. Ta se naším kinům bohužel vyjde, v barevném podání se ovšem del Torova zpracování budeme moci v českých kinech dočkat již 27. 1. 2022....... (18.01.2022) (méně) (více)