Příběhy slavných

Velké nafouknuté nic. Asi tak bych shrnul tento pofidérní volný cyklus medailonů, či spíše jejich nepovedených náhražek, populárních i zapomenutých osobností domácí kultury, především z oblasti filmu a divadla. Cílený komerční nátěr a povrchní zájem samotných tvůrců dává maximální průchod veškerým možným i nemožným renoncům, fámám, fabulacím, omylům, někdy dokonce lžím, jež jsou tu podávány s okouzlující přesvědčivostí svých interpretů. Z nepochopitelných důvodů je cyklus pravidelně propojován rozhovory s lidmi, kteří povětšinou neměli s danou osobností nic společného nebo ji zaregistrovali až v období, které není objektem dokumentu; stejně liché a v podstatě bezobsažné jsou vhledy filmových a divadelních historiků, popřípadě dalších osob shodného zaměření, jež se namísto objektivního a konstruktivního komentáře mnohem raději pouštějí do nechutného pozérismu (Taussig, Jiras, Wolf a další) anebo jsou ustanoveni oficiální hlásnou troubou všeobecně známých informací, přebraných z kvantového množství memoárového odpadu (Ondřej Suchý). Fakta předkládaná v kontraproduktivním směru a naprostém chaosu, základní záměny fotografií, chybné identifikace, neadekvátní výběr filmových a televizních ukázek na úkor těch méně medializovaných, nulová invence jednotlivých režisérů, stále se opakující prostřihy pražských exteriérů (skutečně nemáme jiná panoramata, než ta s Národním divadlem, popřípadě třpytící se Vltavou?). Nenapadá mě jediné pozitivné hodnocení. Domnívám se, že prapůvodním cílem takového formátu by měl být komplexní přehled tvůrčí (!) činnosti zvolené osobnosti, nikoli volné pole působnosti pro medializaci bulvárních historek a subjektivních názorů kohokoli. Není nejmenší důvod opakovat již dávno řečené, popřípadě napsané. (16.10.2009)

Rozporuplná osobnost básníka Konstantina Biebla očima jeho blízkých. Dokumentární materiál je bohatě zastoupen nejen novými, do té doby víceméně neznámými fakty, ale mimo jiné se pokouší i o detailní rekonstrukci Bieblových posledních dnů před uskutečněnou sebevraždou. Ta dosud nebyla vysvětlena a jak naznačuje perzekuce i smrt několika dalších umělců z řad básníkových přátel v období padesátých let (Karel Teige, Jindřich Honzl, Záviš Kalandra, Laco Novomeský), nebyla zcela jistě náhodná a do jisté míry zůstává zoufalým gestem zoufalého člověka. Básníka tak křehkého, tak citlivého. (21.05.2014)

Václav Voska, herec, který o sobě neustále pochyboval. Epizoda z volného televizního cyklu Předčasná úmrtí nabízí poměrně přehlednou galerii vzpomínek a především několik vzácných ukázek z divadelních inscenací, ve kterých Voska účinkoval. Voskovo předčasné úmrtí je dodnes jednou z nejcitelnějších ztrát pro českou divadelní scénu. (02.03.2017)

Vzpomínání bývalých kolegů a známých za mnoho nestojí, ale objevují se tu naštěstí i archivní ukázky z dosud neodvysílaných televizních inscenací Sammy (1966), Rudá v černé (1967) a Spojení přes Kodaň (1968). (17.03.2017)

Osobnost Jindřicha Plachty, a v tomto případě nikoli pouze v rovině umělecké, je jistě jednou z nejvýraznějších dominant českého kulturního ovzduší první poloviny dvacátého století. Plachtův život byl provázen neustálými paradoxy, vážící se k jeho plaché povaze i k levicové orientaci, tím spíš, že obě tyto vlastnosti dokázal interpretovat bez falešných úmyslů. Bohužel dokument ulpívá zas a znova na povrchu marginálních informací převážně bulvárního charakteru a jako nástroj k tomu využívá výpovědi žijících rodinných příslušníků. Že úryvky z Plachtových humoristických povídek předčítá Vladimír Hron, je na pováženou. Ale že bude Plachtova osobnost průběžně analyzována na základě rukopisů jakousi slečnou grafoložkou, je naprostá chiméra. V kontextu téhož zcela zaniká i takový unikát, jakým jsou filmové útržky původních kabaretních čísel Jindřicha Plachty, přestrojeného za paní Vůněslavu Acetylénovou. (06.04.2013)

Báječný sametový hlas, mužný zjev, sympatický projev, úsporné herectví a zjevné charisma... Daly by se samozřejmě najít další znaky, jimiž bychom mohli charakterizovat osobnost Jiřího Adamíry, ale co o něm vlastně doopravdy víme? Že byl vynikající herec? Jistě, ale to nestačí. Tvůrci dokumentu se, jak už je nepsaným pravidlem, rozhodli upřednostnit opět spíše osobní stránku věci a proto se v dokumentu dojemně vzpomíná a vykládá páté přes deváté... Opomenuta je v zásadě Adamírova rozhlasová tvorba (!), z jevištních rolí je připomenuto jen několik málo inscenací (Maryša, Strýček Váňa). Škoda, takhle z toho vyšla zase jenom klasická dojmologie. (05.02.2017)

Almanach drbů, ordinérních žertů a nahodilých vzpomínek, v jejichž bezbřehém proudu zcela zaniká osobnost vynikajícího českého herce, jednoho z nejlepších, jakého tato země nosila. Rudolf Deyl mladší by si víc než co jiného zasloužil odbornou monografii, v níž by byla pozornost věnována jeho uměleckému působení v divadle a ve filmu. Jak řekl Břetislav Pojar, za maskou klauna byl ukryt velký charakterní herec, který měl bohužel smůlu v tom, že jeho jméno už na plakátech vzbuzovalo potutelný smích. (12.07.2022)

Herec. Pedant. Morous. Ikona. Pozadí Marvanova soukromého života bohužel tvoří galerie nepodstatných drbů a vzpomínek, ilustrujících hercův nemanželský poměr. Z hlediska odborného obstojí snad jen komentář Vladimíra Justa. (24.08.2014)

Věčně neměnná legenda o Kristianovi je typickým odrazem soudobé veřejnoprávní publicistiky, v níž fakta již dávno znamenají příliš intelektuální formu. Ovšem zájem o bulvární talk-show s "nejpovolanějšími z povolaných" (Hapka, Olmer a spol.) bude jistě značný; také proto, že obdobné povrchní příběhy ze života slavných patří k zvlášť vyhledávanému diváckému artiklu. Škoda, Oldřich Nový si jistě zasloužil důstojnější vzpomínku. (28.07.2014)

Záměrně přefabulovaný dokument, který nejenže neobjevuje nic nového, ale sám anorganicky vytváří půdu pro vznik možných i nemožných lží, nesmyslů a bulvárních dezinformací. (06.10.2012)

Osud Kláry Jernekové, jedné z nejtalentovanějších hereček své generace, se v mnohém skutečně podobá tragické smrti Kvapilovy princezny Pampelišky. Umělecké geny, které nepochybně zdědila po rodičích, výrazně zasáhly v její prospěch už při studiích na DAMU – záhy se osvědčila v lyricky zabarvených postavách dívek a mladých žen, v rolích, jimž dokázala propůjčit až magickou autenticitu a přirozenost. Diváky uhranula jak na jevišti pražského Národního divadla, kam byla angažována ještě před ukončením studia (1966), tak před televizní kamerou i rozhlasovým mikrofonem. Byla oblíbená, vyhledávaná, šla z role do role. Televizní dokument režisérky Lenky Cingrošové popisuje ovšem i její postupný pád – ubývající role, sílící pochybnosti a ztrátu sebedůvěry, nevydařené vztahy s osudovými muži jejího života, nakonec i alkohol. Její předčasný skon však dodnes vzbuzuje velkou lítost, mnohé z jejího uměleckého i soukromého života zůstalo nedokončené. (18.08.2020)

Tradiční kaleidoskop historek, vzpomínek, glos a postřehů v tradičně nemožném sledu a podání. Luba Skořepová a její perličky z pomatené hlavičky jsou smrtící zbraní veškerých dokumentárních medailonů. František Filipovský promine, ale vážně existují věci, které jsem se o něm dozvědět nepotřeboval. Opravdu ne. (14.04.2013)

Portrét jednoho z nejvýraznějších divadelních a filmových herců dvacátého století Zdeňka Štěpánka lze jistě připočíst k těm lepším a ucelenějším epizodám volného cyklu Příběhy slavných. Panorama Štěpánkova nejednoduchého osobního i profesního života je interpretováno především prostřednictvím jeho potomků, kteří nezávisle na sobě divákovi předkládají obraz silného muže, svádějícího pomyslné bitvy s vlastním svědomím, s politickými režimy i s přibývajícími nemocemi. Je to obraz velkého českého herce, umělce, který je jen stěží nahraditelný a překonatelný. Osobně jsem pak rád za vřazení kratičké ukázky z němého filmu Josef Kajetán Tyl (1925) a dokumentárních záznamů Štěpánkova soukromí ze šedesátých let, natočených pro Československou televizi. (23.03.2013)

Pohříchu zdařilý televizní portrét Miroslava Macháčka, křehkého člověka a výjimečného umělce, který sváděl zoufalé zápasy s komunistickým režimem, s lidmi, kteří se kolem něj neustále pohybovali i sám se sebou. Životní pouť tohoto nezaměnitelného herce a režiséra se, bohužel, uzavřela předčasně, na vrcholu jeho tvůrčích i lidských sil. (28.07.2018)

Čestmír Řanda, herec nepřehlédnutelné postavy a nádherně modulovaného hlasu, žil naplno – nejen na jevišti, ale také v soukromém životě. Bohužel, dokumentární portrét z cyklu Předčasná úmrtí se, jak už bývá zvykem, věnuje převážně rodinným a jiným historkám a na širší rekapitulaci Řandova hereckého působení v pražských i mimopražských divadlech, před filmovou kamerou či za rozhlasovým mikrofonem už nezbyl čas. (06.04.2021)

Kdo by od tohoto dokumentu očekával víc, než klasicky nepřehledné curriculum vitae, je zatvrzelý optimista anebo nenapravitelný recesista. K čemu je tu inscenována jakási podivná místopisná exkurze Suchého a Justa? Proč se tu opakují zas a znova ty samé nesmysly a výmysly? Proč tomu nikdo nedokázal vymyslet konzistentní dramaturgii? Proč to celé vypadá jako titulní stránka z libovolného bulvárního deníku? Těžko říct, co nebo kdo je tady na odstřel. Zda samolibý Jiras, nesnesitelná Hegerlíková anebo afektovaná Nálepková, pateticky vzrušivě předčítající úryvky z memoárů Lídy Baarové. Čeho je moc, toho je příliš. (11.12.2012)

O tom, že Nataša Gollová patřila mezi nejvýraznější herecké tváře přelomu třicátých a čtyřicátých let jistě není pochyb. O tom, proč vznikl tento zmanipulovaný jímavý portrét pochyb je. Spoléhat se na to, že jediná pravda o Nataše Gollové vychází z úst Aleše Cibulky, je jedna velká bláhovost. Věřit tomuto dokumentu nelze ani nos mezi očima. (06.12.2012)

Difamační dokument, ve kterém se mísí kontroverzní vzpomínky bývalých kolegů a příbuzných s tím, že se zas a znova probírají osobní charakteristiky a nikoli umělecká tvorba. Pozitiva: věcné komentáře prof. Františka Černého, několik méně známých či neznámých fotografií a vzácných kamerových záznamů z divadelních rolí. Zbytek nestojí za řeč. (03.04.2016)

Posedlý divadlem. Osobnost Josefa Vinkláře, jednoho z nejvýraznějších českých herců, spoluutvářelo právě a především jeviště. Byl ochoten obětovat mu vše. I život. Epizoda z cyklu Příběhy slavných přináší poměrně celistvý portrét tohoto výjimečného herce, ale bohužel ani tentokrát se tvůrci nedokázali vyhnout soukromému a rodinnému zákulisí, které je propíráno skrze dvě nevydařená manželství. Schází širší reflexe jeho uměleckého působení v pražském Realistickém divadle, kde získal možnost vyniknout v ryze komorním repertoáru, a posléze i v Národním, kam přešel v první polovině osmdesátých let, nijak zvlášť nebyl definován ani jeho blízký vztah s dramatikem a scénáristou Oldřichem Daňkem, který psal Vinklářovi role přímo na tělo. Zazní jen několik kusých informací, víc nic. Co lze naopak kvitovat s povděkem, je zařazení televizních záznamů z divadelních her Tartuffe (1973), Dva na koni, jeden na oslu (1977), Válka vypukne po přestávce (1978), Zpráva o chirurgii města N. (1982) a Strakonický dudák (1983), které alespoň rámcově prozrazují, jak skvělým divadelním hercem Josef Vinklář byl. (05.02.2017)

Typický příklad úpadkové veřejnoprávní dokumentární tvorby, zoufale se pokoušející o důvěryhodný portrét jedné z nejvýraznějších person české divadelní a filmové Thálie Saši Rašilova. Medailon rezignuje na cokoli objektivního a vystačí si, tak jako už mnohokrát předtím i potom, s přehršlí nejrůznějších historek, anekdot a povrchních floskulí, které nejenže nepřináší nic nového, ale diváka cíleně utvrzují v obecně medializovaných omylech. Výsledek je opět horší, než se dalo vůbec předpokládat, tím spíš, je-li kořeněn takovými excesy, jakými jsou Pavel Jiras anebo dnes už legendární replika Rašilova mladšího k nic nechápajícímu bratru Václavovi: "Jako Václave, tohleto je šatna, ve který náš dědeček nikdy neseděl, ale sedím tady já." (06.12.2012)