Příběhy slavných

Tohle je krásný a smutný dokument. Je o skutečném charakteru. Muži co miloval divadlo a přes vlnobití doby, kdy nejeden z jeho hereckých kolegů zakolísal zůstal chlapem s neposkvrněným charakterem. Myslím, že každý kdo se jednou podíval do jeho smutně krásných očí, se do nich musel navždy zamilovat. Byla skrze ně vidět jeho duše. Petr Čepek byl velikán. Uvědomuji si to u každého filmu s ním či u divadelních inscenací. Bohužel měl tu smůlu, že díky svým nekompromisním postojům k režimu nesměl určitý čas hrát. Obrovský talent tak zazdil primitivismus aparátu... Naštěstí měl tu kliku, že se dožil pádu komančovského režimu a několika svobodných filmů a divadelních her než si jej vzala smrt. Odešel mladý (co to je 54?), jen si říkám jak by tomuto charakternímu chlapovi bylo v dnešní době... V době kdy fízl (jsem s vámi pane Kalousku!) co mlátil lidi sedí v parlamentu, kdy ta samá zločinná strana co popravovala a zavírala lidi je dnes jednou z nejsilnějších politických stran, kdy zločiny komunismu jsou postupně překrucovány a jsou tendence je zlehčovat... Ačkoliv byl měl být vlastně hodnocen sám dokument, většina lidí tu hvězdy dává člověku o němž je. Já také nemohu jinak. * * * * * PS. Před jeho gestem při procesu s panem Mrkvičkou smekám. (26.09.2014)

Greenhorns, Rangers, Fešáci, Zelenáči, Plavci, Bluegrass Hoppers... Jak šel čas, měnily se názvy a i jednotliví hudebníci... Tím vším se Michal Tučný proplétá jako zlatá nit... Na písničkách těchto skupin jsem vyrostl a když je slyším, vybavují se mi nejnádhernější vzpomínky na dětství a na lidi co už nejsou... Řadu těch písní si schválně nepouštím aby se neoposlouchaly, aby při poslechu fungovaly jako přenos někam tam daleko do toho zvláštního příjemného smutna. Časem jsem získal všechny nahrávky těchto kapel a samozřejmě i MT, když už ke konci měl svoji sólovou dráhu. Dokument mně celkem místy šokoval a trochu to z MT u mně sejmulo takovou tu auru ikony, což z ní ale nedělá nic jiného než normálního chlapíka s úřasným hlasem a toto zjištění je také fajn. Kdesi jsem o něm četl, že měl ten dar ve svém hlase, v tom jeho zabarvení, že když o něčem zpíval, lidé mu to věřili. Nebyl to jen zpěvák co zpívá text o Červené řece, on tam v tom svém zpěvu u ní skutečně byl. A to se týká všech písniček. Pro mně zůstane velkým chlapíkem s úžasným hlasem, asi opravdu jeden z našich posledních kovbojů. Ten skutečně poslední je však u mně Marko Čermák... Dávám za 4. * * * * (01.08.2018)

,, Nahý jsem přišel na svět a nahý z něj odejdu''. Tohle byl skvělý dokumento skvělém Josefu Kemrovi. Až mnohem později, po jeho smrti jsem teprve začal objevovat tu jeho druhou osobní tvář. Tvář věřícího člověka, statečně odporujícího komunistickému režimu. Je úžasné poslouchat vyprávění o panu Kemrovi z úst takových herců Jak byl pan Boris Rösner a ještě úžasnější je vidět s jakou úctou a obdivem o něm vyprávějí. Takoví herci už dnes nejsou. Je smutné, že se nějakého většího vděku opravdu nedočkal a uctíván byl spíše mezi herci. On by o to nestál, ale zasloužil by si to. Alespoň, že se dožil pádu komunistů. * * * * (25.06.2017)

U tohle dokumentu jsem si uvědomil, že někdy prostě má cenu na tyhle životopisné záležitosti ve stylu seriálu 13 komnata koukat. Může vám to totiž často otevřít oči a třeba vás to i donutí položit si pár nepříjemných otázek k sobě. Pavla Nováka mám zafixovaného jako zpěváka a to převážně jako zpěváka normalizačního. Zpěváka, který uměl zpívat a hýřil vždy elánem, prostě měl vše to, co soudruzi po roce 1968 vyžadovali. Jednoduché písně, bavit pracující, jen ne nějaké depresivní texty, truchlivé melodie a ohlížení se zpět či dokonce kritika poměrů ! Novák nebyl sám. Vzpomeňme také skvělou zpěvačku Čižmářovou, Mayera, Bartoně, Černohouze, Sodomu a další. Všechny vidím s rozevlátými účesy, v barevných hadrech s proklatě dlouhými límečky, dlouhými sukněmi či kalhotami do zvonu... Ale mám hudbu rád, občas se i v tomto pop leckdy dost tendenčně zabarveném balastu dá najít lecos zajímavého. Doprovod často tehdy ještě hrály živé orchestry a kdo chce, kus kumštu najde i v tomto byť se to s šedesátými léty už jen těžko dá srovnávat. Ale jako zkušený posluchač hudby napříč žánry znám tu starou dobrou poučku - nikdy neříkej nikdy. U hudby to platí dvojnásob. Co jste v pubertě odsuzovali můžete na stará kolena se slzami dojetí zbožňovat a poslouchat stále dokola. Mimochodem o normalizační popmjůzik výborně pojednává seriál na ČRO : podivny-showbyznys-propaganda-agitace-a-absurdita-v-ceske-pop-music-70-a-80-let, který pro jeho věcnost i zábavnou formu podání Pavla Klusáka doporučuji rozhodně ku poslechu. Takže tu stránku uměleckou bychom tímto uzavřeli. Pak je tu ovšem stránka lidská. Lidská, o které většina z nás u umělců nic neví a nezná ji. A tady mi pan Novák vyrazil dech. Svojí odvahou, svojí silou, svým porevolučním nasazením co se dětí týče. Je to stránka o níž jsem netušil a o to více mne překvapila. Rakovina to je hnus a ne každý tu informaci, že u něj vypukla dá. Jako by jste byli třeba B17 v bezpečné pevné formaci s ostatními a najednou to schytali naplno flakem... Pak už je jen na síle zásahu a osobní odvaze jak to opuštění svazu a pád člověk dá... někdo zpanikaří, propadne depresím a rozhodí tím i své nejbližší okolí. Někdo začne bojovat. Sice ví od lékařů, že to asi nemá cenu, ale přesto si každou minutu života snaží užít a rve se s pozvolným sestupem jak se dá. Pavel Novák to dělal do posledních hodin naplno a za to má můj obrovský respekt. Kdo ví co potká nás a jak se zachováme? Tyto osudy jsou zkrátka inspirující. A teď si jdu na jeho počest pustit jeho hity. * * * * (15.08.2019)