Opustit Las Vegas

Myslel jsem, že můj velmi oblíbený Requiem for a Dream co se týče depresivního vyznění a samotné temné náplně dlouho nic nepřekoná. Pak ale přišel Mike Figgis (prvně jmenovaný snímek je sice novější než ten zde hodnocený, ovšem Leaving Las vegas jsem viděl až po něm) se svým neskutečným dílem, a všechny pochyby se mi v hlavě rozplynuly. Po tomto filmu jsem byl z Cageova "hrdiny" tak smutný, že jsem nad základním problémem filmu přemítal ještě další dva dny. Miluji napůl ukrytou filosofii v dramatických snímcích! Ti dva se do sebe šíleně zamilují; oba vidí v tom druhém svůj záchytný bod. Křehké články dlouhého řetězu, který je svázaný s trpkou realitou, a na jehož konci je něco jiného, něco, co ústředním postavám pomáhá přežít, se ale pomalu a jistě zpřetrhávají... Ale počkat: jak pomáhá přežít? ON jí přeci "jasně nastínil", že se rozhodl zemřít - ONA, sledujíc každý den jeho utrpení se sice s faktem smířila (?), ale stejně se k němu jako k zářivému majáku, který je z větší poloviny potopený v alkoholovém moři, neustále vrací. ON vidí každé brzké ráno její mrtvolný příchod domů po práci nejstaršího řemesla na světě... ONA první, co po otevření dveří bytu vidí, je nezvladatelně se třesoucí alkáč... Kdo z nich byl kčertu více zamilovaný? - to je zásadní otázka, která se snímku povedla na jedničku s hvězdičkou. Nejistota diváka. Dvě lidské trosky, které mají jeden druhého, naprosto smíření, a přeci s chutí bojovat. Tak proč, když sebezáchrana nakonec malinko převáží na tu správnou stranu, a dvě šíleně zamilované postavičky si konečně uvědomí svoji sobeckost, proč když je jakési řešení na dosah ruky, proč to nemohlo skončit jinak než... Skvělé drama. (21.08.2009)

Alkohol, pokud se k němu nepřistupuje s láskou a zodpovědností, dokáže být svinstvo. Poměrně omezené sdělení, ale nenechme se oklamat, Nicolas Cage nám ho svým výkonem nacpe do hlavy s razancí, které se máloco ve filmovém odvětví komorních psychologických dramat vyrovná. Stačí vidět jednou, ale vidět bychom to měli opravdu všichni... (02.07.2012)

Dosud nepřekonaná nejlepší role Nicolase Cage. Jeho pojetí muže, jenž se rozhodl upít k smrti, je skutečně velmi, velmi věrohodné, ba dokonce může svádět k domněnce, že to Cage vlastně nehraje, ale prožívá. To ale není jediný výrazný aspekt, dokazující kvalitu tohoto filmu. Výrazný je také scénář, jenž má dobře zpracovanou psychologii postav. Svou roli bohužel nezvládla na 100 % Elizabeth Shue, která mi chvílemi připadala nějak odtažitá, nezaujatá. To je ale jen malá piha na celkovém dojmu. (04.09.2002)

Jeden z nejsmutnějších a nejtvrdších filmů, co jsem kdy viděl. Kdo koho potřeboval víc? On ji, jako andělskou kurvu, poslední milou duši, Chárona, který ho převeze na bárce plné chlastu na druhý břeh Styxu? Nebo Ona jeho, rytíře na bílém koni v posledním tažení, zbytky jehož lidskosti už dokáže vidět pouze ona, který pro ní představuje někoho, kdo potřebuje pomoc ještě víc než ona sama...? Jestli je Strach a hnus z Las Vegas jednou z mých nejmilejších komedií, je pro mě Leaving Las Vegas jedním z nejlepších dramatů a nejzvláštnějších příběhů lásky. Hluboko smekám před oběma herci a před Mikem Figgisem, bez jehož pojetí a výběru hudby by film nebyl tím čím je... 90% (18.06.2007)

Knock-out! Nicolas Cage figuroval v topke mojich hercov už dávno pred zhliadnutím tohto filmu, ale týmto výkonom nadobro získal trvalú miestenku v ňom. Úchvatným výkonom podporil skvele napísaný scenár a dokonale prepracovanú, konštruktívnu réžiu. Každý moment, každá scéna je napasovaná v dokonalom slede tak, aby svojou depresívnou atmosférou rozorvala dušu diváka na najmenšie časti a zároveň ich svojou krásou dokonalého filmového zážitku z krásne trpkej romantiky neustále stmeľovala a sceľovala. Škoda, že tento film asi ostane jediným jedinečným výtvorom a dieťaťom Mikea Figgisa (réžia, scenár, hudba, cameo). 90%. (03.10.2009)