Já čekám

Hlavní hrdina, bývalý boxer, nyní majitel restaurace má jasný sen - vydat se za svým bratrem do Brazílie. Hned v úvodu potkává zpěvačku, která částečně přišla o svůj hlas. Té se ujme a zaměstná ji ve své restauraci. To se však nezamlouvá místnímu gangu, kontrolující kabaret se kterým má zpěvačka ještě kontrakt. Aby toho nebylo málo, tak bratr hlavního hrdiny se podezřele dlouho neozývá. Takový je nástin zápletky tohoto povedeného noiru z Japonska. Vzhledem a technikou dozajista čerpá z amerických i evropských klasik žánru. Příběh a zejména jeho expozice je však poměrně originální, neboť v úvodu je značný důraz kladen na představení charakterů. A představení je to nesmírně povedené svou přirozeností. Pro film-noir poměrně typičtější krimi náplň přichází na scénu jen velmi pozvolna a silně graduje směrem k závěru. (02.10.2014)

Když člověk přijde o to, co ho bavilo a co miloval, nezbývá, než se chytit pomyslného stébla, nějakého snu, který ho drží nad vodou. Mladý hrdina, bývalý boxer, provozuje bistro na nádraží a čeká na zprávu od bratra z Brazílie, který tam odjel koupit farmu. Jenže co když bratr nikdy z Japonska neodjel? Z počátku se zdá, že půjde o obyčejné milostné drama, ale zdání může klamat. Ve své druhé polovině totiž tento film nabírá na obrátkách a začíná být zajímavým a strhujícím dramatem, jež je plné usilovného a napínavého téměř přímo detektivního pátrání. Tato japonská mnohovrstevnatá záležitost, byť mě na začátku uspávala, pro mě ve výsledku byla hodně zajímavým zážitkem. [Noir Film Festival 2019] (22.02.2020)

Nečekaně působivé noirově laděné krimi drama o bývalém boxerovi, který pátrá po svém bratrovi a zpěvačce, co utíká před gangstery. (03.01.2021)

V první půli film překvapuje typicky francouzsky laděným (Simenon!) psychologickým pojetím a atmosférou, až je skoro nezřetelná jeho japonská provenience. Film pak graduje jako kriminální drama sice nepříliš noirového střihu, ale myslím, že na dobu vzniku je to objevný a zdařilý film. (28.08.2019)

Podobně jako u Kurosawova Toulavého psa hraje i ve snímku Ore wa matteru ze (I am waiting) “žánrová nálepka” spíše negativní roli. Divácká očekávání o přítomných vzorcích a pravidlech filmu noir Kuraharův režijní debut naplňuje jen ojediněle zcela (temná minulost obou hrdinů), ve větší míře částečně (sklon k nekontrolovatelnému násilí hlavního hrdiny, které je ale vždy vyprovokováno nebo motivováno pomstou; nevýrazná femme fatale s andělskou tváří, která však hrdinu nesvede do záhuby; nepříliš temná a stísňující atmosféra; expresivnější svícení přítomné až v závěrečné konfrontaci) a v té největší vůbec (absence fatalismu a vyprávění v první osobě, resp. voice-overu – jediným prostředkem, který plní subjektivizující funkci, je ústřední, stejnojmenná píseň; nenaplněný vztah mezi femme fatale a hlavním hrdinou; samotný závěr; absence rakurzů). Film jde tedy spíše směrem jakési žánrové hybridizace a pohybuje se někde na pomezí kriminálky, detektivky a melodramatu a typické prvky filmu noir si jen okrajově vypůjčuje, přičemž celkem umně potírá diverzitu kultur a svým univerzálním zpracováním dává na vědomí, že by se podobný příběh, který končí tam, kde začíná, mohl bez nutnosti velkých změn odehrát v téměr jakékoli zemi světa. (05.05.2015)