Antoine et Colette
Antoine and Colette
Režie:
François TruffautScénář:
François TruffautVOD (1)
Obsahy(2)
Krátký film Antoine a Colette je druhým pokračováním příbehu o Antoinu Doinelovi v režii Francoise Truffauta. Film byl natočen v roce 1962 jako jeden z pětice krátkých filmů z cyklu "Láska ve dvaceti", jež byly natočeny pěti významnými režiséry z různých zemí. Film zachycuje hlavního hrdinu Antoina Doniela jako sedmnáctilého mladíka pracujícího pro Phillips, firmu která vyrábí dlouhohrající desky. Antoine žije sám v zařízeném pokoji v Place Clichy a většinu času tráví poslechem opery nebo s kamarádem ze školy Reném. Během návštevy akce Berlioz Music Programme potká gymnazistku Colette, do které se poprvé zamiluje. Colette je sice stejně stará jako on, ale narozdíl od Antoina má milující rodiče, se kterými stále ještě žije ve společné domácnosti. Antoine se s Colette opravdu spřátelí a i její rodiče se k němu začnou chovat, jakoby byl jejich vlastní syn. Jen Colette ho stále bere pouze jako kamaráda. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (22)
Jak mladiství delikventi přicházejí o iluze. Antoine Doinel, 20 let, diagnóza: ucho. Že by ho někdo mohl začít mít rád? Odkud to přijde? Truffaut servíruje druhý díl doinelovské série. Stejně jako poprvé, když rezervovaně a zároveň citlivě sledoval emocionální masomlýnek dospívání, servíruje tentokrát čistou idiocii první lásky. Škoda, že je to jen kraťas. První lásky ale delší nebývají. ()
Truffautovo inspirativní uchopení Antoina Doinela zde dostalo svůj směr. Předcházející film Nikdo mne nemá rád lze ověnčit přívlastkem smrt nevinné bezstarostnosti. Antoine a Colette si zaslouží anotaci smrt chlapecké romantické duše. V provokující jízlivosti lze nadhodit polemiku romantického rozporu. Na jedné straně je ženami romantické vyznání vyžadováno, na straně druhé je jimi samotnými chladnokrevně vražděno a odmítáno. Velkolepá gesta v představách rozechvívají libido, v realitě dochází k znechucení, strachu a útěku. Hlavní postavou krátkometrážní hříčky je Antoine Doinel (velmi zajímavý Jean-Pierre Léaud), mladík na prahu dospělosti. A představy idealistického snílka se dostávají do přímého rozporu se skutečností. První lásky dodávají energii, ale i bolestivé procitnutí. Hlavní ženskou postavou je Colette (zajímavá Marie-France Pisier), atraktivní studentka s lehkomyslně bezstarostným přijímáním života a všech jeho krás. Z dalších rolí: Antoinův nejlepší kamarád z dětství René Bigey (Patrick Auffay), Colettina laskavá matka (Rosy Varte), či Colettin přátelsky vstřícný nevlastní otec (François Darbon). Antoine a Colette je především estetickou hříčkou v odlehčenější formě podání. Já jsem s hudebním nokturnem spokojen. ()
Druhy diel duanelovskej serie je o laske : Duanel v podani Jean -Pierre Leauda sa zamyluje do nej, pricom ona je hrda dcera svetaznalej hajzlbaby a miestneho sofera hovnocucu menom Kolet - a : rozvija sa pribeh. Kolet povoli drobne veci ako obcas pohladit, jemny bozk a celkom nepochybne aj objatie, ale potom zas pride dobre zabezpeceny napadnik a Kolet sa vrhne k nemu. No a pre ostatnych teda sklamanie, ale taky je zivot - ba casto este horsi. Preco napokon davam vysoke hodnotenie, su 3 aspekty : herecke vykony, vyborna rezia a slusne dialogy. 90 % ()
Že jde o krátký film jse zjistil až na konci (jinak bych se pravděpodobně nedíval). Ale nakonec musím uznat, že přesto bylo řečeno vše. Tak to bývá a je třeba se s tím vyrovnat. Když jsem si ve věku Antoina stěžoval matce (loni zemřela), že mě holky nechtějí, řekla jen: "Počkej rok." A tím se to vyrovnalo. A na víc bych přišel o Jean-Pierre Léauda v roli samostatného, nikoli však soběstačného mládence. ()
Musím přiznat, že mne na této Truffautově zdánlivě odosobněné etudě, která je vlastně současně epilogem prvního "doinelovského" filmu a prologem následující, sevřenější trojice, nejvíce nadchlo, jak je Doinelův život spoluutvářen hudbou. Řekl bych, že tato miniatura necílí ani tak na vztah titulních postav - vždyť příběh sám se zdá být spíše improvizovaně zkolážován než precizně vystaven - ale právě na bytostnou účast hudby na lidském životě. Pocta hudbě, tomu světlu temných dnů. - Ostatně, jak si poznamenal Bohuslav Martinů do sešitu z Darien: "Hudba pro mne je představa světla, stíny se tvoří přirozeně podle úhlů světla; ale nedělám tmu proto, aby vzniklo světlo. Světlo = radost a život." ()
Reklama