Špičák

Aneb co se nestane když laskáte poštěváčky a sledujete VHSky s filmy 'Rocky' a 'Úsvit mrtvých'.... Špičák je jednoduše definicí a esencí sociální satiry, která lukrativně využívá paradigma dominového efektu z hlediska gradace narativu. Pointa zprvu není jasná, a divák tak ani zhola nemá sebemenší ponětí, vo co tady vlastně jde - a nepomůžou vám k tomu ani unáhlený dedukce, natožpak predikce. Snímek totiž na první pohled vzbuzuje dojmy spontánní improvizace či mystifikace, která nectí jakoukoliv pragmatickou zákonitost či hierarchii fikčního mikrosvěta - mnohdy až bizarními dialogy a jejich atektonickou výstavbou počínaje, absurdní hereckou choreografií a expresí protagonistů konče. Ta zvrácená pečlivost, s kterou Yorgos vede své aktéry jako epileptické karikatury, je de facto totální bizár (viz. scénka s tanečkem), ovšem jeho pojetí minimalismu je excelentní - totéž platí pro vztahové peripetie a destrukci rodinných vazeb.... Nakonec se z tohoto prapodivnýho kolotoče vyklubal dechberoucí a zcela atypický milník dystopického subžánru, geniální sociologický experiment, a v neposlední řadě rafinovaná kritika rodičovské diktatury, kterej prostě nemá sebemenší chybu. Je to zvrhlý, klaustrofobický, nesnesitelně provokativní. Pokud tedy existuje originálnější řecká žánrovka s tak kuriózní premisou, zabalte mě do athénského saténu a upalte mě zaživa extra panenským olivovým olejem. Tak ženiálně vypointovanou scenáristickou perličku, která si navíc zaslouží nejedno zhlédnutí, nevidíte každej den - Yorgos má kreativní fištrón jak málokdo! Yorgos je král. (26.07.2020)

Filmy Yorgose Lanthimose ve mně probouzejí rozporuplné pocity, hůře se mi vstřebávají a Špičák byl v tomto směru pro mě z dosud viděných snad nejmarkantnější. Už dlouho jsem se u žádného filmu nehoupal, někdy vyloženě od scény ke scéně, tak silně na úrovni „upoutává a baví – odpuzuje a nebaví“. Samotný námět totalitní rodiny, která žije pod přísnou kontrolou v pomyslném skleníku, odloučeně od reality za kamennou zdí zahrady, téměř bez komunikace se světem, kde i třeba jakýkoliv film (mimo vlastní natočená rodinná videa v bytě) se stává naprostým tabu, sliboval hodně a Lanthimos využil mrazivý, atraktivní a současně bizarní námět k řadě povedených scén a dílčích zápletek. Míchá se tu napětí s tísní a absurdním humorem, divná atmosféra často báječně funguje, ústřední postava otce měla štěstí na výrazně a osobitě působícího herce a i ty jeho dcery mi časem začaly připadat zajímavé... Jenže svým stylem je tady na mě Lanthimos až příliš radikální a déle jsem si zvykal na kameru, kdy ve více záběrech např. vidíme postavy v širokouhlém formátu tak, že hlavy mají uříznuty mimo záběr a pod. Nepochybuji (po nedávných Chudáčcích teprve), že Lanthimos umí profesionálně točit, ale tady ve mně jeho formální experiment vyvolal místy vyvolal svým extrémním pojetím až dojem neumětelství. Když připočtu, že jsem se víckrát musel překousat pocitově prázdnými scénami a (opět) přehnaným počtem šílených sexuálních i jinak úchylných scén, mám stále pocit, že Lanthimos tak úplně není režisér pro mě – byť díky vybraným devizím a svébytnému provedení netradičního námětu šlo pro mě určitě o zážitek. Jen ten špičák se mi zatím v případě Lanthimosovy tvorby nepodařilo rozkývat naplno. [70%] (14.03.2024)

Psychologická studie chování a vnímání světa třemi dospívajícími sourozenci, kterým jejich rodiče nikdy nedovolili opustit ohrazený pozemek rodinného baráku. Nevědomí, pospolitost, incestní sexualita, animálnost. A zvrácený úmysl rodičů ochránit tímto způsobem své děti před “zlým světem”. Úmysl, který se zákonitě musí vymknout z kontroly. Yorgos je psychologické zvíře s naprosto jedinečným, až vědeckým přístupem ke psaní a režii krajních témat, které ho evidentně neskutečně baví. Uzavřením svého experimentu - posledním záběrem filmu - plánovaně nasírá diváka, zvedá vlnu diskuzí a takřka cíleně přebírá jednu z cen v Cannes. Mazané. (16.01.2021)

Já na tenhle klenot náhodou narazil na HBO a říkal jsem si, že to tu bude hodnotit pár lidí a on je to zjevně docela kult (protože film byl ve Varech no). Je to hodně ujeté a hodně super. Dalo se z celého námětu vytřískat rozhodně ještě víc. Chyběl mi větší vývoj, pomalé přicházení na stav věcí, hlubší proniknutí do motivací rodičů, ale bohužel je to v podstatě celou hodinu a půl úplně stejné. To mě na tom mrzelo nejvíc. Jinak je to ale jednoduchý přitažlivý nápad zpracovaný velmi sugestivně a má to spoustu skvělých momentů. Takže jsem nadšen, ale zároveň cítím zklamání, protože nechybělo mnoho, aby to byl jeden z nejlepších filmů vůbec :-) (31.10.2021)

"Izolace bez legrace, za zdí kočka vrčí, bratr sestry porovnává, do lampy ho strčí." Guilty pleasure všech propagátorů domácího vzdělávání dětí aneb co všechno jste chtěli vědět o životě, ale báli jste se svých despotických rodičů zeptat. Pár postřehů od rodinného krbu: Proč celá rodinka štěká? Musí, venku za zdí číhají krvelačné kočky! Proč nemá dospívající řecký mladík ustláno na růžích, ale na sestrách? Protože Au-Pich-Pair začala plnit své povinnosti iniciativně, nad rámec smlouvy. Což vedlo k lízání lokte i lampy, poté k výskytu rodinných Čelistí v bazénu a nakonec k boxerskému ringu v dívčím pokojíčku. Btw, Rocky Loli Balboa válel! A co oznámila těhotná máma, čekající dvojčata a psa (:-),  svým dětem? "S novými sourozenci se podělíte o pokojíčky. Ale pokud od teď budete hodné, možná si porod rozmyslím. Jen o psovi diskutovat nebudeme, ten už je na cestě!" Sice nemám vůbec ánung, které žhavé společenské problémy chtěl Yorgos Lanthimos tepat tentokrát (single tepajícího Humra jsem už viděl), ale ten pošahaný tatík, ředitel fabriky, rodiny i zeměkoule a jeho výchovné metody k "dobrému charakteru" mě zaujaly. Vítejte v Řecku, v kolébce civilizace. Napusťte si vanu. A lízejte "klávesnici". Čtyři minuty. (07.01.2023)