Obsahy(1)
Otomar Korbelář jako "věčný Žid" kráčející městem. Jako němý svědek času a doby prochází bludný žid Prahou a pozoruje život kolem sebe. Staletí plynoucí v jeho paměti jsou zachycena v kamenné kráse staré Prahy, kterou aspoň z části divákům představuje. Den končí v hospodě a kalné ráno přináší smrt, jednu z mnoha v nekonečné řadě věčného bloudění. V závěru jeho přízrak opět bloudí židovským hřbitovem. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (5)
Dokument natočený na motiv Apollinairovy povídky o setkání autorově s věčným Židem Izákem Laquedemem v Praze, kde mu byl tento průvodcem. Tak je i průvodcem divákovi zde, a provádí ho stejně tak Prahou historickou a Prahou šantánovou. V povídce je Izák Laquedem vykreslen démoničtěji a vitálněji než zde, ale pro rok 1965 a pro účely filmu je O. Korbelář velmi dobrým představitelem typu . Páně Munzarův hlas, čtoucí úryvky z dotčené povídky, zvyšuje účinnost snímku. Více než turistický průvodce Prahou je tento film snem o Praze magické. ()
Otomar Korbelář jako starý židovský ahasver, bloumající napříč staletími a neznaje přitom odpočinku, v drobném, poetickém zastavení ve městě magické uhrančivosti, v Praze, a v její dávné minulosti i žhavé současnosti. Nádherná metafora života a smrti. ()
Poetický sci-fi dokument. Moc se mi líbil! Nebyl by to Šefranka, aby tam neměl hezké holky, ale tentokrát se uměřeně krotil, tentokrát to sem pasovalo. Už jen úvodní poetické záběry Prahy vzbuzují skoro mrazení, ale to je teprve začátek. V tzv. first person pohledu se očima vypravěče příběhu najednou setkáme s Ahasverem, podle legendy věčným židem, který je odsouzen do druhého Ježíšova příchodu za své posměšné řeči o něm chodit světem. Provede vypravěče kolem starých domů, zajdeme do synagogy, objeví se židovské hodiny s hebrejskými nápisy, které jdou pozpátku (docela by mě zajímalo, jestli tam stále ještě jsou), na Pražském hradě objevíme díky Ahasverovi podivný jaspis zdobící jednu ze zdí a představující podivnou tvář s planoucíma očima, ale zajdeme i do ulic a mezi lidi, samozřejmě do hospůdky, jakých tehdy bylo, a dnes není. Film má dokonce pro mne nečekanou pointu. Otomar Korbelář, můj oblíbený herec, je zde dokonalý, očima vyjadřuje laskavost, ale i jistou milou uštěpačnost, občas i strach, díky masce připomíná Miroslava Macháčka. Velkou roli v dokumentu hraje hudba - opět dokonale vybraná, z níž až mrazí, hodí se ke každé scéně svou historií. Nechybí ani Šefrankovy vtipné prostřihy, které se zde hodně povedly (holky jako na orloji). A zaujala mě ta myšlenka, když se ho vypravěč ptá, zda cítí svůj osud jako prokletí, a Ahasver odpoví, že si v tom našel svoje kouzlo, totiž pozorovat místa, města a lidi, a moc se mu to líbí. Vážně povedený malý klenot, který mne hodně příjemně překvapil a potěšil. A který je potřeba spíše procítit. ()
K Praze vždycky chodci patřili. Díky chůzi se člověk - a nejen v Praze - dostane z místa A do místa B. Avšak krásní chodci po Praze jsou pro umělci, dělající život nám ostatním zajímavějším a hezčím. ()
Galerie (1)
Photo © Česká televize / Krofta
Reklama