Harishchandrachi Factory

Půvabná rekonstrukce počátků indického filmu v sobě spojuje vše, co je vlastní veškerým počátkům filmu na celém světě. Je až neuvěřitelné, že se podařilo do těch dvou let 1911-1913 vtěsnat tolik signifikantních událostí a s takovou láskou. Nejenže tu máme přechod od potulného kouzelníka k filmaři, ale je tu také fotograf, kino amatér, posléze profesionál, časosběrné snímání rostlin, kinoškola, etický problém žen jako hereček, výlet do Londýna a založení domácího průmyslu. Chybělo už jen sepsání první příručky na téma jak psát filmové libreto ;) Ohledně teoretizování, proč (ne)uspěla Harishchandrachi Factory na oscarových kláních bych měla jen připomínku, že právě samotné téma a přímočará láska k počátkům filmu je dostatečnou devízou a šance nebyly vyloženě liché. Ta přirozená hrdost s jakou se každá národní kinematografie hlásí ke svým otcům zakladatelům nepotřebuje překladatele a je zcela univerzální a aplikovatelná. Není ostatně bez zajímavosti, že většina hudebních vložek měla funkci dějetvorných zkratek, přičemž doprovodných textů nebylo třeba. A měla-li bych srovnávat přijetí v malém sále u našinců a domorodců, porozuměli jsme všichni stejně a smích byl také na identických místech ve stejně bohaté míře. #festivalbollywoodskehofilmu (13.10.2010)

2,5 Príbeh nadšenca, ktorý sa si zobral do hlavy, že za každú cenu musí tvoriť prvé indické filmy, aj keby do huby čo nebolo. Je to celkom milé, sála z toho neutíchajúci optimizmus, ale príliš ma to nechytilo. Tentokrát mi to šaškovanie v podstate všetkých postáv dosť prekážalo. Vtipné to veľmi nebolo, na tých vtipoch som sa smial podstatne menej často ako samotní herci. (16.08.2021)

Inu, né že bych těm indickým pantátům vybírajícím reprezentanty své země na Oscarech záviděl, výběr to není lehký. Nad mainstreamovými žánrovkami by oscaroví akademici ohrnovali nos a náročnějším indickým filmům zase diváci za oceánem většinou nerozumí. Maráthský snímek Harishchandrachi Factory má tedy tu výhodu, že jednak nezastupuje komerční Bollywood a druhak je srozumitelný mezinárodně. S jeho kvalitami už to bohužel příliš slavné není. Paresh Mokashi je sice ostřílený divadelní veterán, ale s filmem si pranic nerozumí - nedokáže pořádně vystavět ani jednu fungující scénu, neví si rady s přechody mezi scénami, nedaří se mu vést herce a úplně selhává v tvorbě svébytného fikčního světa. Film se snaží nést v duchu lehké komedie, ale počítám s tím, že diváci se nebudou smát ani z poloviny tolik, jako se neustále pochechtávají herci na plátně (až to člověku připomene starého dobrého Dr. Dlahu). Nandu Madhav v hlavní roli Phalkeho je zábavný a na maráthské poměry má film slušnou výpravu, ale i tak mám co dělat, abych mu udělil alespoň průmerné hodnocení...Vlastně je to úplný protipól minulého oscarového kandidáta, Taare Zameen Par, který naopak na režii doslova stojí a mám ho také nesrovnatelně raději....P.S: Vidím, že Douglas dal 4 hvězdy, tak to se asi ve svých závěrech o nezvládnuté režii pletu :))) (14.02.2010)