Suspiria

Krom názvu má americký snímek 'Suspiria' fakticky pramálo společného s italským originálem. Artová stylizace pod taktovkou Luca Guadagnina se samozřejmě nezapře – oproti originálu není vizuál složený výhradně z neonů a křiklavých tónů, ale je saturován do deprimujících studených barev – jenže krom zmíněného názvu, přepálený stopáže a základní premisy jde o naprosto odlišnej film, který je naprosto zbytečně škatulkován do pozice remaku kultovní klasiky. A to je škoda...... (21.10.2021)

Jsem velkým fandou Argentovy trilogie a všechny tři díly o „Matkách“ považuji za velmi kvalitní tvorbu, na kterou nedám dopustit. I z tohoto důvodu jsem k tomuto „remaku“ – i když bych tento film moc tímto označením nenazýval, přistupoval s obrovskými obavami. Originální Suspiria totiž dle mého žádnou „renovaci“ nepotřebovala a nikdy potřebovat nebude – je to téměř dokonalost sama. Režisér Luca Guadagnino si toho ale byl vědom a svým způsobem se tímto filmem nechal jen inspirovat, použil hrubou kostru příběhu a natočil si to celé po svém. Nechtěl jen zbaběle kopírovat scénu po scéně – což mu přičítám sice k dobru, ale i tak si můj obdiv nezískal. Proč? Místy byl děj až moc zbytečně natahován v mých očích zbytečnými pasážemi – což bylo vzhledem k přepálené stopáži až ubíjející. To však nebyl jediný problém, který jsem tu zaregistroval. Dalším byla nevyvážená atmosféra a fakt, že obrovské množství odlišností mi přišlo spíš na škodu, než abych se z toho posadil na prdel. Argento si jel svoje, dokázal si bravurně pohrát s atmosférou, skvěle dokázal skombinovat snové pasáže s obdivuhodnou konstelací barev a vynikajícím hudebním doprovodem, při čemž samozřejmě nezapomněl ani na filmové násilí – což se do jisté míry povedlo i zde, ale ne tak jak bych si představoval. Jasně, násilí bylo i tady – takové lámání kostí nebohé baletky dokázalo jistě otřást nejedním divákem, ovšem vůbec nejpodivnější mi přišel samotný závěr. Čarodějnický rituál, nahatá děvčata a až šílené učitelky – to vše mělo něco do sebe, ale totálně mi to zprotivil červený filtr, vybuchující hlavy a gejzíry krve – to bylo co za pičovinu? Guadagnino to chtěl co nejakčnější, ale v mých očích se to míjelo kýženým účinkem. Spíš jsem jen nevěřícně zakroutil hlavou, jak to celé dokázal takříkajíc „posrat“. Co se hereckých výkonů týče, tak ty byli celkem slušné. Dakota Johnson si nevedla zas až tak špatně (přestože ji moc nemusím), Mia Goth se mi ale líbila o něco více. Jasný prim tu měla až odporná Tilda Swinton – na tuhle ženskou bych nevlezl ani v největším draku, ale zvládla to vcelku obstojně (na to že si zahrála těch postav víc). Moc ale nechápu, proč hrála i „hlavní“ mužskou roli – asi pro své „mužatství“. Potěšila i krátká přítomnost Jessicy Harper – která hrála v původní Suspirii Suzy Bannion. Byl bych však padlý na hlavu, kdybych tomuhle chtěl dát stejné ohodnocení, jako Argentově filmu. Vždyť to bylo o třídu horší – naštěstí tak odlišné…60% (26.11.2019)

Klobouk dolů.. Zdaleka to není dokonalé, ale je to tak odvážně osobité, zároveň prokalkulované i intuitivně plynoucí, že to má mé upřímné sympatie... Takovýhle remake, takovýhle horror má v mých očích smysl. Žádné debilní lekačky, žádná polopatická doslovnost.. Atmoška, soustředěnost, postoj..Zde je místo pro imaginaci. K divákovi se nepřistupuje jako k tupému konzumentovi. Bravo! Rok 2018 se tak v mých očích stal jedním z nejnabušenějších horrorových roků za hodně dlouhou dobu, protože, spolu s Mandy, vylezly na světlo světa hned dva horrory s koulema a jasnou vizí. (26.01.2019)

Snímek Suspiria sice nabídne několik skutečně velkolepých hororových momentů, nicméně ani to nic nemění na faktu, že se jedná o extrémně nataženou, chce se říci, že až "pozérskou" záležitost, u níž jsem se nejvíce bál spánku či naprostého kóma. Po většinu času totiž sledujeme nepochopitelné klipovité útržky, což vyústí ve finále, které je vulgární oslavou slova "WTF". Tohle se zkrátka moc nepovedlo! (31.01.2019)

Sázka na nízký žánr se vyplatila a přinesla víc než pouhou retrofilní potěchu. V kulisách Suspirie se děje cosi, co vedle čiře audiovizuálního zážitku přináší i jisté duševní uspokojení. Možná je Guadagninův poslední film jen erupcí náklonnosti k animální brutalitě a zvrácené smyslovosti, nebo se tu Lucovi podařilo i hezky a bez přehnaných tlaků cosi povědět. (25.10.2018)