Šílený Max: Zběsilá cesta

Irituje mě, když někdo tvrdí, že má tenhle film jednoduchý scénář - nebo že dokonce žádný scénář ani nemá a že to je jen o tupý cestě z bodu A do bodu B a zpátky. Ve skutečnosti je ten scénář mimořádně chytrý, což teda logicky vyplývá i z těch detailních storyboardů, který filmu předcházely. Příkladem chytrosti scénáře budiž to, jak se skrz celý film nástroje útlaku měněj v nástroje osvobození – takže třeba řetěz mezi Maxem a Nuxem má na začátku filmu negativní význam, jelikož je svazuje, zatímco v pozdější části filmu má pozitivní význam, jelikož skrz řetěz vytáhnou zapadlý kamion. To samý krev, která má na začátku negativní význam, jelikož Max napájí Nuxe, zatímco posléze má pozitivní význam, když Max napájí Furiosu. Nebo první výměna pohledu mezi Furiosou a Maxem při honičce na začátku, kdy je Max ještě přikurtován k autu Nuxe a Furiosta po něm hodí takový soucitný pohled, a posléze tatáž výměna pohledu mezi stejnými postavami na konci, kdy naopak háže Max ze svýho auta soucitný pohled na zraněnou Furiosu. Dál tu je tisíce všelijakých pozoruhodných detailů, třeba ten feministický rozměr nebo symbolika masek u záporáků (Bullet farmer je orál-anální sadista, People eater orální lidožrout, a Joe anální shromažďovač mléka, ženských a dětí). Osobně si myslím, že takhle zdánlivě jednoduchý filmy, ale s obrovským přesahem a symbolikou, jsou lepší než ty, který mají zahuštěný děj všelijakým hnojem, ale bez přesahu a nějaký možnosti výkladu. A přesto vám bude řada lidí tvrdit, že je tenhle film o tupý cestě z bodu A do bodu B a zpátky – ano, mrdání je taky o tupým pohybu tam a zpět, a přesto kolem toho postavil Freud novou epistému. ____ Tenhle film má jednu zvláštnost, a to tu, že auta tu jedou pořád rovně. Skoro se tu nezatáčí. Auta tu tím připomínají pohyb kamery, která, je-li na kolejnicích nebo přímo na ramenu nějakýho SUV džípu, taky jede rovně, a jenom otáčí objektivem za svým cílem podobně jako řidič svýma očima. Takže to, co ty auta zabírá, tedy kamera, si je principiálně dost podobný. Oboje se zrcadlí. Jinými slovy namísto toho, aby ten film stavěl na vztahu divák/film, staví na vztahu kamera/film. To je celkem unikátní věc, protože vztah divák/film provází snad každý film a vlastně celý dějiny kinematografie, jelikož se všichni pořád ohlížejí na diváka, aby se správně identifikoval s postavami a vpil se do děje atd. atd., mimo to podle řady myslitelů můžeme film chápat jako médium, které v některých případech slouží jako velmi sofistikovaná reprezentace lidské mysli, vzpomínek, představa a kdoví čeho ještě, jinak řečeno filmy jsou vlastně takový „stroje na vědomí“. A právě proto je nutný ocenit, že tenhle film namísto toho, aby zrcadlil diváka a film, tak zrcadlí kamery a film, respektive kamery a auta. Když to trochu zveličíme a hodíme do metafory, tak tohle zrcadlení rovněž připomíná později s oblibou tradovanou souvislost filmové kamery s dějinami automatických zbraní („transport obrazů pouze odráží transport nábojnic“). Faktem nicméně je, že v tomhle filmu to zrcadlení má ryze praktický reálný rozměr, jelikož kamera na kolečkách nebo na ramenu SUV džípu odpovídá autu, a honičky tu zabírají značnou část stopáže. Ostatně je chyba zrcadlit přímo diváka, je to takový přímočaře tupý, a je naopak dobrý se k tomu divákovi dostat oklikou. Koneckonců ti největší režiséři, a to mají společný všichni do jednoho, na nějakýho diváka kašlou, a řídí se zásadně vlastní intuicí, jak je patrný třeba z publikace Lekce filmu od Tirarda, kde se na tom všichni nezávisle shodují. ____ Takže abych to shrnul, tenhle film stojí na zrcadlení. Jednak se tu zrcadlí ta tzv. cesta tam a zpět, ale s tím, že druhá půlka je odlišná od té první v různých chytrých detailech (řetěz, darování krve, výměna pohledu atd., viz výše). Není to prostě nudná symetrie, ta funguje tak maximálně v kulturistice, kde je nutný mít dokonalý souměrný tělo, tady jsme ale na poli umění, kde jsou různě chytré asymetrie a variace žádoucí, viz slavná Mona Lisa, kde krajina nalevo a napravo od portrétované ženy také není zcela symetrická, ale lehce pokřivená, jakoby se odrážela v rozbitým zrcadle. Za druhý se tu zrcadlí nikoliv divák a film, jak je běžný, ale kamera a film, ve smyslu toho, že pro filmovou kameru je velmi přirozené a je to rovněž velmi filmové a dobře to vypadá, když kamera jede po kolejnici nebo na ramenu nějakýho SUV džípu a rozhlíží se kolem – připomíná tím auto. A tenhle film je jak známo taková jedna velká honička. Právě kvůli tomuhle zrcadlení kamery a aut jsou podle mě honičky v tomhle filmu tak intenzivní a esenciální – a až sekundárně kvůli choreografii, storyboardům či režii, byť samozřejmě nepopírám, že na tomhle filmu dělali mimořádně talentovaný lidi. ____ Kino 6x (sám, s Filipem, znova s Filipem a s Tomášem, s Monikou, s Barborou, s Pavlou) (19.09.2015) (méně) (více)

ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA je skoro unisimo nekriticky přijímán laickou i odbornou obcí, přičemž zaznívají nadšené výkřiky o výjimečnosti díla. Při vší adoraci je opomíjen důležitý kontext: vychází se z poetiky tzv. chase films a je patrná snaha o kvalitativní překonání westernů i ozploatací skloubená s vypravěčskými strategiemi současné hollywoodské produkce v rozvíjení příběhu napříč několika médii. Podobně se negativní ohlasy ohledně absence příběhu, spektáklu pro spektakl, neprokreslenosti postav anebo žádného přesahu zakládají povětšinou na neznalosti toho, na jaké tradice snímek navazuje, jakým způsobem je přetváří a jak vyznívá._____ ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA je celovečerní chase movie, ve kterém psychologicky definované (potažmo jasně typizované) postavy směřují z jednoho bodu do druhého (potažmo i zpět). Vyprávění si zakládá na linearitě, kdy protagonist(k)a anebo protagonisté mají jasně stanovený cíl, a zároveň jsou do vyprávění plně začleněné atrakce v podobě různých komplikací na cestě a přibývajících antagonistů. Výtky, že čtvrtý přírůstek do madmaxovské série jenom vrší atrakce, nejsou proto zcela na místě. Příklon k této tradici, vztahující se původně ke krátkometrážním počinům z přechodných dob kinematografie mezi "předváděním" a "vyprávěním", se projevuje i na struktuře tohoto dvouhodinového putování tam a zpět. Na první pohled se výstavba může zdát konvenční, protože s výjimkou klimaxu trvá každý akt cca půl hodiny (na konci prvního se Max osamostatní, v závěru druhého se znovu-spojí s uprchlicemi...) a každých patnáct minut je dílčí bod zvratu nasměrovávající příběh dál. Nekonvenčnost ovšem tkví v tom, že s výjimkou epilogu má ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA podobu dvanácti cca desetiminutových krátkometrážních "epizod" (tj. délku oněch chase films), které na sebe navazují příčinně rozvíjenou akcí, vývojem postav a užívající ozkoušených serializovaných postupů jako cliffhangerů, záchran na poslední chvíli apod._____ Millerův poslední režijní a scenáristický zářez ve filmografii se vedle této poetiky úspěšně snaží překonat své zjevnější předobrazy: westerny a ozploatace. Z westernů přejímá model putování krajinou s chráněnou komoditou (část "fordovek") a pozdější důraz na silné ženské postavy (TENKRÁT NA ZÁPADĚ - a později RYCHLEJŠÍ NEŽ SMRT či SEXY PISTOLS ad.). Ze subžánrově velmi rozmanité ozploatace, tj. australské brakové/žánrové produkce od 70. let dál, fetišizování aut stavěných nad lidi a upřednostňování kaskaderských výkonů před vizuálními triky (carsploitation) a nebezpečí představované přírodou (ekohorory) a samozřejmě motiv pomsty._____ Už původní trilogie ŠÍLENÝ MAX vycházela z leoneovských westernů: titulní postavu konstruovala jako "bezejmenného" hrdinu z donucení, který funguje jako průvodce (post)apokalyptickým světem. Ve ZBĚSILÉ CESTĚ tomu není jinak, liší se pouze pojetí světa, který není založen na střetu dvou kmenů (dvojka) anebo selhávajícím matriarchátu (trojka), ale na myšlenkách některých směrů třetí vlny feminismu, zejména ekofeminismu a svým vývojem vyprávění i neomarxistického feminismu. Byli to muži, kdo zničil svět, a jejich zbraně, které způsobují smrt, zatímco ženy mají plodivou sílu jak rodit, tak i vybudovat nový - zelený - svět. A především, svrhnout stávající uspořádaní světa, ve kterém se (po dvojce, kde šlo o benzín a trojce, kde šlo o elektřinu) člověk stal komoditou. Asi tolik k významové plochosti šílícího Maxe._____ To je, slovy T. S. Eliota, způsob, jakým skončí svět, jak ho známe. ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA ale předkládá svět, který mnozí budou jistě rádi prozkoumávat v dalších rozšířeních napříč médii a platformami: ve videohře, která přímo předchází dění filmu a která nás zavede do Ropanova, a spin-off komiksech, ve kterých by se čtenáři měli dozvědět víc o "backstory" Nadsmrťase, Nuxe, Furiosy a Maxe. A proč by to někdo chtěl dělat? Protože má člověk při sledování ŠÍLENÉHO MAXE: ZBĚSILÉ CESTY chuť samým nadšením začít masturbovat, i když hrozí, že si ho sedře - a s nástupem skoro půlhodinového klimaxu možná i utrhne. (27.05.2015) (méně) (více)