Hostitel

S hostiteli je život krásnější, plnohodnotnější a zamilovanější. Lidstvo se ocitlo na pokraji vyhynutí. Melanie Stryder je jedna z mála posledních, která se odmítala podrobit, a tak jí byl do těla vpraven mimozemský cizopasný druh. Od neinfikovaného člověka se dá na první pohled ten s implantátem rozeznat jen podle nápadného zabarvení duhovky. Melanii však zůstaly ještě její vzpomínky a své duše i těla se odmítá vzdát, i přesto, že se v jejím těle usídlila Duše jménem Poutnice, z nichž se nečekaně stanou spojenkyně. Když se jí z laxně hlídaného komplexu podaří utéct, vydá se za svými příbuznými do pouště a také za svým milovaným Jaredem, kterého si pamatuje už jen z kratičkých útržků vzpomínek, ale všichni k ní nemají důvěru. Mají se totiž před nevítaným mimozemským parazitem na pozoru, svoji komunitu si pečlivě střeží a bojí se případného vyzrazení nemilosrdné Pátračce, která už slídí kolem, a má metody, jak si podmanit lidský druh. Naštěstí se další Twilligt nekonal, ale podle zmateného psaní autorky ságy Stephenie Meyer zase až tak vyhráno není, přestože tento film je snesitelnější. No, neradujte se předčasně, je to taky ultra banalita v podobě sladce tekoucí "limonádky", která scifi žánr nijak neobohatí. Předně myšlenka hostitele je málo propracovaná a poměrně nedomyšlená. Film se dal přežít jen, že si ho do parády vzal Andrew Niccol, který zřejmě podnikl určitá opatření, možná i úpravy, aby film nebyl úplně debilní. I tak se divím, že Niccol, jinak tvůrce sofistikovaných scifi, zrovna projevil zájem o zcela naivní látku, ačkoliv jistý potenciál tady je. A Niccol z toho neudělal film plný zoufalých a neposlouchatelných dialogů, ale scifi až s téměř s filosofickým rozměrem, co nevyzní právě pro ten nastrčený milostný motiv, který připomíná nejhorší díla Rosemundy Pilcher. Slušná technická stránka se ukáže v nemnoha akčních scénách, mimozemský druh však působí jako by už na něj nezbyl rozpočet, a ani žádná maskérská preciznost se nekonala, když se infikovaný jedinec odbyl jen barevnými kontaktními čočkami. Film se na dvouhodinovou minutáž dokonce i často vlekl, většinu času se totiž děj odehrával v jeskynních prostorech, kde se prakticky nic nedělo. Jen scény mimo jeskyně měly drajv. Jinak nutno dodat, že ten, kdo ve filmu pochopí úplně všechno, je génius. Pravda, Niccol to mohl víc rozjet a rozparádit, ale celkově jsem čekal větší pohromu. A ze Saoirse Ronan se vyloupla docela hezká holka, tedy vzhledem k tomu, jaká šeredka to dřív byla. 60% (14.05.2013)

Nuda jako v Pekle! Jestli potřebujete dohnat spánek, perfektní film! Každý aspekt toho filmu je zklamání! Melanie/Wanda vypadali spíše jako Roboti než Mimozemštani. Příběh byl kostrbatý a nedával smysl, celé to bylo pomalé, utahané, zdlouhavé a nedozrálé.. Jestli seš 13 letéj teenager, budeš ten film milovat! Ostatní ruce pryč! Tohle bude jednoznačně jeden z nejhorších filmů roku 2013! (24.04.2013)

Sci-fi od Niccola zbožňuju. Gattaca, In Time – paráda! Nevím, jestli tohle má víc na svědomí on nebo S. Meyer (nečetl jsem), ale je to škoda, určitě to šlo natočit daleko líp. Pomalý, plochý, bez akce, bez vzrušení, postavy dost jednoduchý, prakticky bez děje; to, co by mě zajímalo, je na pozadí nějaké slaďárny pro holčičky, která ale naštěstí nepřekračuje (pro mě) únosnou mez. Přese všechno mě film dokázal po celou dobu upoutat, sám nevím proč. Každopádně do kina bych na něj nešel a s nikým dalším bych si ho nepustil. # [viděno: monitor, 5.1, EN sub] # příběh 5 | hudba 6 | humor 0 | akce 2 | napětí 1 | pustil bych si znovu 5 (26.06.2013)

Nápad s dvěma ženami v jednom těle by se jistě dal využít k srdceryvnému (bez ironie) vyprávění o tom, jak těžké je pro dospívající dívku být sama sebou, nelpět na povrchu a věřit svým pocitům. Nestalo se. Co se stalo, je kýčovitá, trapně doslovná vykrádačka novohollywoodského dramatu Wanda a zároveň výstižný produkt společnosti spektáklu, v němž musí být pro potěchu oka vizualizovaná i duše. Hrdinka Hostitele (neměla by to být spíše Hostitelka?) po většinu podivuhodně nedramatického filmu putuje svým vnitřním světem, přičemž s orientací jí vzhledem k emocionální labilitě musí pomáhat „racionální“ mužské postavy. Nevadilo by, jak málo se toho ve filmu za dvě hodiny přihodí („ženská“ neakčnost by naopak mohla sloužit za důkaz ideologické podvratnosti), kdyby jeho myšlenkové podloží nebylo tak blboučké. Úzkosti postmoderní společnosti (strach z přistěhovalců, potřeba návratu k jednoduchosti westernových mýtů, emocionální odtažitost přetechnologizovaného světa, útěk od globálního k lokálnímu) jsou nejenže prezentovány v midcultovém balení bez jakékoli znepokojivosti (když se objeví krev, je to malý svátek), ale navíc nám tvůrci hnedle nabízejí pohádkově banální řešení, která jen podporují falešnou iluzi, že vlastně není důvod k obavám a postačí, když se všichni budeme milovat a množit. Na každý z nemnoha kladů (pár působivých záběrů, náznak vizuálního konceptu, doktor s vizáží Obamy) připadá minimálně pětinásobné množství důvodů, proč se tomuhle urážlivě zploštělému příběhu o citové rozpolcenosti mladistvých raději vyhnout (robotické herectví nejen mimozemšťanů, ale i pozemšťanů, žádná gradace, žádné napětí, několik konců a hlavně neodbytný pocit, že se někdo snaží udělat z komára sakra velkého velblouda). Apendix: Fanynky a fanoušci Twilightu nechť můj komentář a hodnocení klidně ignorují. 30% (25.03.2013)