Dělníci vycházející z továrny (Dubai)

vždycky mi bylo líto, že dojem, který musely vyvolávat první filmy u prvních diváků, nebude nikdy možné znovu vyvolat, že filmy samotné se zachovat mohou, ale co je to platné, když se zapomene na účinky, které měly. na Příjezd vlaku do Ciotat nebo právě remakovaný Odchod dělníků z továrny se prostě nelze koukat jiným než současným zrakem. a i dobře reflekovaná a zdokumentovaná historická studie nám pramálo pomůže dosáhnout toho jako vždy intimního zážitku z filmu samotného. ale pak přijde někdo jako Ben Russel a ukáže, že o pár krůčků se přiblížit přeci jen můžeme. natočí si současnou osmiminutovou aktualitu na to stejné téma, nutně ji tím otevře kontextu současnosti a nás diváky postaví do velmi podobné pozice, jako bratři Lumièrovi tehdá. Workers Leaving the Factory (Dubai) je přece jen jiným způsobem zprostředkování prosté zprávy. je to zapomenutý druh žurnalismu, o kterém už ani nevíme, že byl kdysi běžnou praxí. a tak mu neschází ani ta podivuhodnost, s jakou se k nám dostává, a s jakou musel původní Odchod dělníků z továrny působit na první žasnoucí publikum. protože na takového užití média k takovémuto účelu opravdu nejsme vůbec navyklí. osm minut krásného cinefilního minimalismu známe možná tak z vysoce umělecky hodnotných autorských filmů, ale z aktuality, kterou nám běžně zprostředkuje ani ne půlminutová noticka ve večerním televizním zpravodajství? co s tím? prostě se poddáte novo-starému způsobu podání a kocháte se téměř nezřetelným stmíváním oblohy, rozsvěcování světel v nedostavěném mrakodrapu, téměř nepostřehnutelně pomalým pohybem jeřábu, organizovanými přesuny dělníků směrem k autobusům, v jejichž čelních sklech zkoumáte odraz prostoru mimo rám a tak dále. (20.02.2010)