Herrn Kukas Empfehlungen

Waldemar ještě nikdy nevycestoval za hranice Polska. Touží poznat "zachod" a vyjet za prací. Nechává si poradit od souseda, pana Kuky (Kuki? Kukiho?). Ten jej nasměruje do Vídně a pověří ho vznešeným úkolem - setkat se s knězem a říct mu jistou větu-heslo. Po té, co se Waldemar objeví na západě, maje na zádech krosnu ještě vyztuženou kovovými tyčemi, velice rychle se ukáže, že "nic není takové, jaké se jeví". Ani kněz, ani hotel Venus, ve kterém je nakonec ubytován, natož všechno ostatní (včetně pana Kuki/y/iho). Zato film už od začátku dává tušit, že není normální. Hlavní hrdina je přiznaně přehraný a přehnaný naiva ve velkém a zlém světě, dosud živý jen zásluhou svých protřelých kamarádů, které díky své dobrosrdečnosti získává. (A také díky tomu, že nehmatá na fortepiano, na které hmatat nemá!) Ocitá se v absurdních situacích a prostředích a občas se na jeho tváři doslova rozprostře široký, blbý úsměv. Ono přiznání se ke hře, surreálnu a absurdní naivitě filmu dodává i jistou dávku ... uvěřitelnosti. Ale ne takové té realistické, kdy se chce člověku vážně přikyvovat a přitakávat, ale té, která souvisí s přistoupením na hru. Přes všechny negativní společenské jevy zobrazené ve filmu, působí mnoho scén nadsazeně harmonicky a (troufám si říct) mile, ale nikoli kýčovitě nebo, nedej Bože, laskavěhumorně. Právě to podmiňuje ta oboustranná hravá dohoda mezi divákem a tvůrcem. (26.06.2012)