Letní válka

Virtuální svět nedůvěryhodný a divný. Jde o jakýsi internet mixnutý s Matrixem, který je zabydlenými infantilními bytostmi, jež se ovládají zběsilým bušením do klávesnice. Opravdový svět se zase hemží nezajímavými a otravně afektovanými postavami (stydlivý kluk-loser, co všechny zachrání / sexy holka, která stydlivě miluje jiného / uřvaný žárlivec, který ji miluje / neustále řvoucí pětiletí fakani...). Snad jedinou normální postavou je oblíbená prababička, ale ta moc prostoru nemá. A příběh samotný nedává moc smysl - například hlavní rodinka, potažmo celý svět reaguje na hrozbu zničení celého světa poměrně apaticky. Možná je to kvůli japonský nátuře, u nás by byla česká rodinka víc rozhecovaná z akčních slev v Lidlu než tahle famílie z toho, že za pár hodin přestane existovat lidstvo (čemuž napomůže hned několik postav z rodiny, ale po krátkém ječení se jim všechno hned odpustí... takže nuda). Možná jako pohádka pro děti to může fungovat, ale jak je tam nacpané to sci-fi, tak bych čekal větší propracovanost (charakterů i příběhu). Nepříliš zajímavá podivnost. (4/10) (07.08.2016)

Moje pocity bych shrnula asi takto: dobrý úvod, postupné upadávání, relativní nuda, nuda, návrat pozornosti, závěrečný souboj, který mě dokázal překvapivě odpálit, konec. Nápad je rozhodně zajímavý, animace i soundtrack moc pěkné, ale vůbec to nemuselo být tak dlouhé. Docela zklamání. 6/10 (23.02.2015)

Vlastně až skoro ke konci jsem byl přesvědčen o čtyřech hvězdičkách, pak to ale začalo být až moc shounenoidní (superhrdinské, plné blýskavých efektů a "hustých" explozí) a vlastně "přehnané" v porovnání s tím, čím se to původně jevilo být. Navíc vidina malýho kluka jako "zachránce planety", který se tváří drsně, působí nejchytřejc a je největším nakopávačem zadků na celém (virtuálním) světě tu taky neni zrovna poprvé a vlastně vůbec nepůsobí nijak zajímavě. Ale rozhodně na ten film nechci jenom plivat. Líbila se mi ta jeho "slice of life" část, ten vyvjíející se vztah, důležitost rodiny a její zásady a tradice. Vlastně i ten respekt vůči starší generaci tam hraje určitou roli, prostě: tohle je film o rodině, pojednává o její důležitosti, jednotě a jejích tradicích. Jo, a zbožňoval jsem absenci fan-service. Nevěděl jsem, že se to ještě dělá bez toho (když nepočítám Ghibli). (03.07.2015)

Mamoru Hosoda v časem skákající dívce předvedl odlehčenou lovestory řízlou sci-fi s hrdinkou plné nezodpovědné, ale sympatické žábovitosti, milostně mile nezkušenou, v sobě se nevyznající. Oč to bylo svěžejší než pevně soudržná rodina tmelená babičkou jež donekonečna opakuje větu: "Ty to dokážeš!" To samo stačí, aby všichni nabyli nekonečnou sebedůvěru, jež jim umožní vyřešit problém, který nezvládají nejlepší mozky všeho světa. Inu, řečeno slovy neklasikem doplněného klasika: "Rodina je základ státu." A celého lidstva. V tomto ohledu se tedy Summer Wars nijak neliší od všelijakých jiných plytkých filmů, jež nutí člověka těmi nejprimitivnějšími prostředky k všeobecnému semknutí, přičemž právě tím, že ono semknutí samo o sobě je vznešené, omlouvá svou sladkobolnou kýčovitost. V druhé rovině film vypráví o zranitelnosti informační společnosti, v níž všemu vládnou navzájem propojené počítače. Pokud se člověk dívá na ztvárnění a fungování zdejšího virtuálního světa jako na jeho metaforu spíše než realistické zpodobnění, nemůže být vyloženě nespokojen. Křídově bílé pozadí vytváří iluzi nekonečného prostoru, křiklavě barevné objekty v něm umístěné pak dávají představu o informačním bohatství a pestrosti binárního univerza. Jen se divák asi neubrání pocitu: "Kde já jsem už něco takového viděl?" A přijde na to, že šlo o záhyby prostoročasu z Dívky, která skákala časem. Nu, podruhé, to ještě není tak docela vykrádání sebe sama. Ale čirá originalita již také ne. Slabé ***. (10.05.2010)

Summer Wars obsahuje dvě roviny. Ta první se týká zpracování vztahů v rodině, která je oblíbeným tématem Hosody a ani zde nepřekvapí, že se mu ji podařilo zpracovat na výbornou. Tato rovina dominuje během první půlhodiny a nabízí všechny kvality, které od Hosody očekáváme. Pak se ale film přehoupne do roviny sci-fi dystopie, kterou se Hosoda zřejmě snažil pojmenovat problém závislosti lidstva na IT technologiích a umělé inteligenci, snad i upozornit na bezpečnostní riziko jaderných elektráren, ale učinil tak způsobem extrémně hloupým, nebál bych se říci přímo vyloženě nablblým, u nějž neprojde ani to, kdybychom tuto rovinu brali jako zjednodušenou alegorii nebo pohádku. Snímku nelze upřít nápad, stejně jako lze ocenit u Hosody tradičně výbornou hudbu a animátorské hrátky ve světě virtuální reality, ale ten zbytek je jen horko těžko usledovatelná slátanina v čele s Gary Stu hrdinou. Za povedený začátek a jakž takž zdařilý konec, který to předchozí nadělení aspoň trochu kvalitativně pozvedl, dávám velmi slabé 3* a rychle odsud mizím, než si to rozmyslím. (14.05.2021)