Nikdo nic neví o perských kočkách

Minimalistický a lehce naivní příběh o skládání kapely a shánění víz slouží hlavně jako záminka pro průřez překvapivě pestrobarevnou teheránskou scénou západní hudby – od indie rocku přes metal až po rap s patřičně ramenatými patriotickými texty. Možnost poslechnout si, jak se euroamerické žánrové vzorce potkávají s orientální melodikou i rytmikou, a podívat se, jak vypadá třeba fenomén agenturních domácích parties nahrazujících neexistující klubovou scénu, dává ještě silnější podnět k zamyšlení, když si člověk uvědomí kontext vzniku – guerillové natáčení a následnou emigraci prakticky všech zúčastněných. Dá se v tom určitě vidět snaha podbízet se západnímu festivalovému publiku, ale já viděl spíš snahu v rámci možností svobodně přiblížit touhy, ideály a cesty k jejich naplnění u jedné části mladé generace v jedné nesvobodné zemi, a to se za mě povedlo, i s těmi neobratnostmi, které, spíš než by znevěrohodňovaly nebo odrazovaly, působily jako stvrzení pravosti a místy málem dojímaly. (02.09.2018)

Jistě zajímavý film, na kterém však vadí určitá bezkoncepčnost příběhu. Naopak, velmi zajímavá je hudba jednotlivých kapel od bluesové Rany Farhan po rapoveho Hichkase. Je ale velká škoda, že kapely nejsou ve filmu označené. Pokud totiž budete Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh sledovat, tak potom kvůli kapelám, jinak vás dost jednoduchý příběh dvou mladých lidí hledajících kytaristu do své kapely a shánějící víza, aby mohli vycestovat ven z Íránu, bude, až na pár vtípků, nudit stejně jako mě. Celkově to všechno působí nehotovým, uspěchaným dojmem. Ghobadi točil tento film sotva dva tři týdny, zřejmě z důvodu přílišného zájmu policie a navíc herecké výkony až na jediného profesionálního herce Hameda Behdada nejsou zrovna přesvědčivé. OK, ale to vše neubírá tomuto snímku na síle. Filmů o mladých točených natruc režimu jsem dosud mnoho neviděl, proto čtyři * Všichni co pracovali na tomto filmu si to zaslouží. (06.02.2015)

"Už zas se koukaj na indický filmy. Milujou je. Když se tuhle dívali na Sholay, tak při scéně, kde ta holka tančí na střepech, normálně brečeli. Přísahám Bohu, že brečeli." Tak tenhle výrok byl jednou z mála věcí, které mě na tomto poněkud mystifikačním docudramatu opravdu potěšily. Dále bych do seznamu předností zařadil krásnou Negar Shaghaghi, vystoupení rappera Hichkase a skupiny Take It Easy Hospital - v obou případech doprovázená působivými záběry z teheránských ulic - a indicky vypadající vizuál. Ono mi ani tak nevadí, jako nkterým zahraničním komentátorům, že jde o film od počátku cílený na západní publikum, který má ukázat, že íránská mladéž se svým životem a náhledem na svět nijak neliší od té americké, spíš jde o to, že "Perské kočky" moc nefungují jako drama. Hlavní aktéři většinou jen doběhnou na pokec za nějakým jiným muzikantem, ten zazpívá písničku a jde se zase dál... A když už se mi přece jen chtělo dát tři hvězdičky, pokazil to ten hysterický konec. Íránské filmy mám rád, ale s režisérem Bahmanem Ghobadim si nějak nerozumím, ať už zrovna tematizuje "kurdskou otázku" nebo íránský hudební underground. 50% (20.03.2010)

Kdyby se tu víc pracovalo s postavami a kdyby to nemělo přehnaně depresivní konec, SPOILER ve kterém se to nadměrně hemží sebevraždami KONEC SPOILERU, možná bych dal i plný počet. Je vidět, že hudba je Ghobadimu dost blízká a ačkoli je to podané poněkud západněji a ten klasický íránský styl tu není moc patrný, tak to přesto dokáže dost zaujmout. Jednak příběhem, ve kterém trojice přátel zakládá kapelu (a shání vízum, aby s ní mohli do zahraničí), do které shání členy a zpívá hudbu, která nejen že se režimu nelíbí, ale zároveň v té kapele mají ženu, což už je úplně nepřípustné, ale taky (opět) zobrazením íránských reálií a to úplně odlišně než (nejspíš) všechny filmy před ním. Ukazuje totiž skutečné zakázané íránské interprety všemožných žánrů a to tomu filmu dodává dost navíc, jelikož je to vlastně dokument s fiktivním příběhem a zároveň to bylo točené ilegálně. Navíc celkový ten nápad s poznáváním jednotlivých tvůrců, jejich pohledem na svoji tvorbu a režim a ukázkou z jejich tvorby, takže tu divák postupně uslyší íránské blues, íránský metal, íránské country, dokonce i íránský rap... A už jenom tím mi to přišlo nesmírně zajímavé a jelikož tu o to šlo především, svůj účel ten film splnil takřka dokonale. Až se mi nechtělo věřit, že to natočil Ghobadi, který mě svým nejslavnějším filmem dost vytočil. Fakt jen škoda těch mínusů, protože bez nich by to bylo fakt něco - ale ono to tím je i tak a pro mě to byl opět další důkaz toho, jak moc je íránská kinematografie na výší. 4* (11.03.2022)

Dnes som si na tento film spomenula, aj keď som ho videla už dávnejšie, ešte v júni 2010. Bol to nevšedný film, z úplne odlišnej kultúry a ešte by som k nemu dala žáner -hudobný- pretože celá zápletka sa točila okolo jednej začínajúcej kapely, ktorá hrala indie rock a zháňala peniaze na vycestovanie z krajiny na hudobný festival. Veľa sa tam hovorí o hudbe, odráža sa tam kultúra iránskeho a tiež indického sveta. Bolo to o mladých ľuďoch, natočené zvláštnym štýlom - dokumentárne, bez kauzálnej narácie. Dej bol vyrozprávaný trochu chaoticky, veľa postáv, niektoré sa tam len mihli, niečo spravili a odišli. To bolo súčasťou jedinečného štýlu, ktorý tento film má. Akoby sme sledovali jeden celý deň, bez zostrihu. Inak celkom pekná hudba a názov je myslím, že nejaká metafora, no musím ešte zistiť, aká. Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh, alebo Nikto nevie o perzských mačkách. Dodnes si pamätám scénu na streche a rap o Teheráne. Myslím, že každé mesto má svoju pesničku. http://www.youtube.com/watch?v=AChqfzYXTaE&feature=related Ale osobne sa mi viac páčil indie rock, aj keď to nie je môj žáner. (06.02.2011)