Aquaman

Aquamanovi se nedá upřít jedna věc. Je opravdu monstrózní. James Wan posílá na plátno nepočítaně potvor, zrůd, monster a podivných bytostí nebo alespoň herce ve fakt šílených kostýmech. Je to přeplácané? Ano, ale na druhou stranu ta velkolepost je skutečně působivá a navíc každá ta podmořská zrůda byla fakt do detailu propracovaná. Něco takhle gigantického a epického tu nebylo snad od Avatara. A když se to začne hýbat nebo řezat, tak to na plátně vypadá skvěle. Bohužel má ale Aquaman v hlavní roli dva dost možná nejhorší hollywoodské herce a tam už to drhne. Wanovi se sice povedlo Momou a Heard umírnit a dává jim minimum prostoru k hraní a většinou dělají jen to, co jim jakž takž jde (vypadají dobře), ale jakmile se film pokouší o romantiku, humor nebo patos, absolutně to díky jejich neschopnosti nefunguje. Naštěstí to není zase až tak často. Popravdě mi zpočátku vadila i dost chaotická vyprávěcí struktura, kde se přeskakuje ze současnosti do minulosti tak, aby se ten origin nějak rychle stihl a to, co by jindy vydalo na samostatný film, se musí narvat do dvou scén. A bohužel úroveň pitomosti občas taky přeleze únosnou mez. Přesto s klidem podepíšu, že jde o nejlepší DC comicsovku a být mi dvanáct, budu se chtít přihlásit do potápěčského kroužku. Na druhou stranu čtyři z pěti marvelovek bych si pustil raději než tohle. Pořád tu totiž zůstává ten problém, se kterým se rvaly i předchozí warnerovské comicsovky. Na to, jaká je to chujovina, se to fakt bere až moc vážně. A přitom zrovna tady, při scénách, kdy Amber Heard pluje na kosatce a střílí z rukou vodní lasery, by to tu kapku nadhledu fakt potřebovalo. (14.12.2018)

Ať si kdo chce, co chce říká, ale Aquaman se povedl. Jak už to tak vypadá, Warner, který má v současné době pod křídly DC umí momentálně dělat jenom sólovky. Navíc dostal "za kamery" Jamese Wana, který věnoval filmu svůj typický a neotřelý osobní vklad, který dělá z Arthura jednu z nejlepších současných postav DC. Nutno podotknout, že vzhledem k prapůvodní předloze to nebylo nic lehkého. Už angažování Jasona bylo dosti riskantní, ale musím dát za pravdu Snyderovi, že se jeho volba osvědčila (tímto s chvalozpěvy na Zacka končím, protože s tímto snímkem nemá kromě producentského křesla nic společného - z mého pohledu naštěstí). Hereckou skvadru, která se povedla dát Wanovi dohromady nelze než obdivovat. Ač mi ze začátku vadily "růžovo-rudé" Dolphovi vlasy, všechno si postupně sedlo a já se tak mohl těšit Wilsona, Kidman, Dafoeho, či Heard. Kulantně řečeno, při pohledu do dekoltu právě Amber se člověk nestačil ani divit, jaké divy dokázali kostyméři vyčarovat s jejím poněkud minimalistickým hrudníkem. Příběhová linie byla značně oddechová, ale až na dva až tři nelogické momenty člověka dokázala udržet ve středu. Záporné postavy Ocean Mastera a Black Manty navíc měly celkem jednoznačně a logicky vystavěné pozadí jejich počínání, takže nebyl problém věřit jejich motivaci. Po grafické stránce se navíc povedlo vytvořit úžasný podmořský svět, který si svou podmanivostí získal mé sympatie. Paradoxně nejhůře na mě vizuálně působily scény pobřeží u majáku, když starý Curry chodil čekat na Atlannu. Nejslabším aspektem filmu se proto stal soundtrack, který mě nijak zvláště neuchvátil a až na drobné odkazy na Muže z oceli, či Dianinu: Is she with you? se neobjevil žádný výraznější motiv - v tomto vítězí nedávné Mortal Engines. (Po druhé projekci měním názor - hudba je zajímavá dost). I když má Aquaman své chyby a jedná se o místy přílišnou hru na jistotu, plný počet si ode mě na první dobrou zasloužil... Při druhé projekci mě ale tolik nebavil (což je škoda), takže jdu na 4. (15.12.2018)

Film už jsem jednou viděl v kině. To jsem věděl, že se mi líbil, ale nebyl jsem si úplně jistý, dokonce ani komentář jsem nenapsal. No teď jsem se dokopal k opakovanému shlédnutí a teď už musím říct napevno, že tenhle svět mě baví. Super akce, podmanivý vizuál i pár slušných hlášek plus můj oblíbenec Dolph u kterýho přežiju i ty zrzavý vlasy. Jason Homoa po pravdě už nikdy nebude můj oblíbenec, ale už mi postupem času tak nějak přestal vadit a dá se říct, že po tomhle filmu jsem ho definitivně vzal na milost. Pár lehce infantilních momentů se pak dá přežít je to přeci pohádka pro celou rodinu. DC u mě opět o parník před Marvelem pokolikáté už?80% (05.11.2019)

Aquaman má na jednu stranu špatnej příběh plnej prkenných hlášek a hereckých výkonů, na druhou je to ale pekelně zábavná podívaná zasazená do tak vymazleného prostředí, které tu snad nebylo od Avatara. Cringe, kde se baví i ta nejposlednější digi-ryba, Willy už nepotřebuje zachránit a jedna Verneovka dostává moc pěkné cameo. Tenhle mix Souboje titánů, Star Wars a Indiany Jonese uzavírá rok 2018 ve velkém stylu. Až se na tohle budou dívat Japonci, tak budou tak strašně vyděšený a zároveň vzrušený z toho kolik je tam chapadel! (13.12.2018)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)