127 hodin

V podstatě jedno obrovské zklamání a pro mě i docela velká nuda. Snad poprvé v životě jsem měla opravdu nutkání jistou pasáž filmu přeskočit, protože byla opravdu odporná - něco takového se mi nestalo ani u těch nejhorších béček. Audiovizuální stránka je sice pěkná, i James Franco hraje výborně, ale to je v podstatě asi tak všechno, co mě na tomhle filmu zaujalo. Nedokázal udržet mojí pozornost a každou chvíli jsem doufala, že konečně Aaron udělá to, co udělat musel a já budu mít klid, protože to jeho utrpení se opravdu nesleduje dobře (brrrrrr a fuj a ještě teď mám husí kůži). Možná to byl záměr, ale takový film přece nemůže nikoho těšit sledovat a upřímně mi trochu uniká to velmi vysoké hodnocení ze všech stran. Z riskujícího frajírka bez sebemenší sebezáchovy tady udělali hrdinu a všichni tleskají. Holt ty američany někdy asi fakt nemám šanci pochopit... Dodatek, aby náhodou nedošlo k mýlce - nepřijde mi divné to, co Aaron ve volném čase dělá, to se mi naopak líbí, ale to, že přestože si za to, co se mu stalo, v podstatě mohl on (nikdo nevěděl, kam šel, neměl u sebe ani pořádný nůž a hlavně šel do pustiny zcela sám), tak je v tomhle filmu považován za obrovského hrdinu a to je to, co prostě nedokážu pochopit. (16.01.2011)

Všechny nápady, které chyběly v Buried se spoustou voňavé technické omáčky, výbornou gilliamovsko-fincherovsko-bayovskou kamerou a překvapivě i skvělým soundtrackem. Francovi jsem věřil tak napůl, ale Boyle si u mě po "krásném a divácky uhlazeném" Milionáři z chatrče napravil reputaci. Od Letu č, 93 nejsilnější kolektivní kinozážitek. A i ten konec sedí! Přesto ne čisté 4 - hrozně mi vadilo, že jedna věta obsáhne veškerou premisu včetně konce (tady má Buried body k dobru) a nejde se zbavit pocitu, že to klidně může být o hodinu kratší a nic se nestane, protože půlku filmu člověk neprožije, ale jenom se jí pročeká. Efektní přetechnizovaný úvod i nečekané rendez-vous s dvojicí dívek v tomhle směru ční úplně nejvíc. 70% (06.01.2011)

,,Ahoj! Je pátek večer, 25. dubna 2003. Právě mířím do kaňonu. Jen já, muzika a noc.“..... Boj o život v přímém přenosu, neustále se stupňující, přirozeně drsné a téměř autentické dobrodružství... vlastně drama. O vůli žít. D.Boyle upletl z ,,hovna“ bič a ještě s ním zapráskal! Mám rád tyhle příběhy, který končí šťastně, nejsou vůbec romantický a ještě nutí k zamyšlení nad tím, co bych tam dělal já. I když o tom mám naprosto jasno! Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Jsem životní pesimista. 2.) Sere mě, že mám obě ruce. 3.) Nechápu, proč nemám nakupovat outdoor u číňanů. 4.) Jsem kurevsky tvrďáckej hrdina, kterej nikomu neříká kam jde chlastat. 5.) Jsem spíš na piss než na klasiku. 6.) Nevím, kolik je 127 hodin dnů. PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ *** Víte, že? Námětem pro film byla kniha Arona Ralstona: Between a Rock and a Hard Place? (16.02.2011)

Scénář: Danny Boyle, Simon Beaufoy .. Těžké momenty ze života osamoceného dobrodruha. _ Danny Boyle prostě umí dynamiku, opět si drží svůj maximální standard vypiplané a osobité audiovizuální stránky od barevné skladby (sílu životodárného Slunce nevyjímaje), kamery, střihu až po hudební doprovod, která je především v úvodu nádherně využita. Avšak povaha příběhu nedovoluje držet si tuto laťku déle než do momentu osobní tragédie a tak se ve smrštěném tempu používají ve zbytku snímku trochu jiné postupy, byť svou formální stránku mají silnou neustále. Zde se děj zaměřuje výhradně na hlavní postavu a její zkratkovité niterní pocity, kterou James Franco velice uspokojivě zosobňuje a dále pak na obsah jejího batohu, který sice postrádá Švýcarský nůž či multivitamínový juice, ale životodárné komponenty naštěstí obsahuje... ___ Popravdě, mohlo to být mnohem uplakanější, rozplizlejší a méně uvěřitelné - naštěstí se "triumfální" látky chopil talentovaný a neméně odvážný tvůrce, který v jádru krátkou povídku přetavil ve stále dostatečně poutavý a stylisticky zajímavý, celovečerní snímek. ___ Zážitek, který vezme 'za' ruku. (11.01.2011)

Od prologu Boyle šlape jako nadopovaný a hádám, že by stejné tempo rád udržel až do konce, což je z podstaty námětu vyloučené. Poté, co Aron spadne do průrvy, minuty začnou ubíhat výrazně pomaleji. Přirozeně. Ne však dost pomalu, aby se z filmu stalo meditativní zamyšlení nad vztahem člověka a přírody či dokumentárně syrová reality show – (záměrně) utrpení pro protagonistu i diváka. Střihy jsou rychlé, záběry pomalé, nedokážou se zažrat po kůži. Vizuální načechranost a nepříjemná realističnost nejdou k sobě, což nejlépe vyjevuje „klíčová“ DIY scéna. Emotivněji na mne zapůsobila až následná dohra, videoklipařská óda na člověčí společnost. Pro režiséra šlo nejspíš o rychlou, jakkoli vyčerpávající rozcvičku, pro diváka je smysluplnější zhlédnout libovolnou epizodu Man vs. Wild, případně si zopakovat Útěk do divočiny, jehož konec je sice taky všeobecně znám, ale Penn se k němu alespoň ubírá nápaditější cestou. Mohl být Boyle nápaditější? Nevím. Určitě ale mohl být odvážnější. 65% Zajímavé komentáře: Marigold, DaViD´82, Marius, Gimp, Niktorius, teutates, Rosomak (13.02.2011)