Obsahy(1)
Většina našich občanů prožila svůj život v komunistickém režimu a ten každou anomálii řešil životem v kolektivním zařízení - od kolébky až ke hrobu. Kojenec patří do "kojeňáku", opuštěné dítě do "děcáku", postižené dítě do ústavu sociální péče, zlobivé do "pasťáku". Dospělý handicapovaný do ústavů a nemocnic, starý člověk do domova důchodců a pak na LDN. V našem pořadu chceme ukázat, jaké děti v ústavech žijí, jak ty ústavy vypadají a jak by mohla vypadat praxe, kdyby stát upřednostnil rodinnou péči nad ústavní. Jak fungují adoptivní a pěstounské rodiny, které se starají o děti postižené, o děti jiného etnika. Nejdůležitější je fakt, že ústavních dětí je mnoho. Je tedy nutná změna praxe - z ústavní na rodinnou. Jde o zkvalitnění a hlavně zrychlení adopcí malých dětí a zaangažování dalších rodin pro pěstounskou péči. Jde také o změnu zákona, který by zvýhodňoval práva dětí před právem rodičů, změny soudní praxe. Zlovolnost úředníků, kteří často znají jen ústavní řešení situace a jejich neúcta k "času dítěte", je neuvěřitelná. Svět jde ale jinou cestou - je nutné nabídnout dětem život v rodinách, v domovech, kde je vždycky táta a máma. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (4)
Téma bytostne blízka a žiaľ, legislatívne skúsenosti s prieťahmi podobné. Iba nedávno prijatá zmena zákona môže veci posunúť, alebo ešte skôr zhoršiť. Je to dvojsečný meč. Urýchli sa proces náhradného rodičovstva, na druhej strane je tu reálna hrozba juvenílnej justície tak, ako ju poznáme z "vyspelých" európkych krajín. V každom prípade by sa primárne malo prihliadať na dobro a zdravý vývoj detí a nie na nenaplnené túžby tých, ktorí sa snažia zdegradovať prapodstatu rodiny (rodič 1, rodič 2...). ()
Paní režisérku jsem poznala už před mnoha lety právě díky jejímu opravdovému, živému zájmu o pěstounské rodiny a vím, že materiál k tomuhle dokumentu začala sbírat ještě hluboko před rokem 2006. Přesto tenhle snímek nepovažuji za příliš vydařený: problematiku dětí v DD a možnosti náhradní rodinné péče s bídou jen "nakousl", ucelenější pohled nepřináší a snad to na tak malé ploše ani nebylo možné. O tom, že dětské domovy u nás jsou plné a tyto "státní" děti v nich tráví často naprosto zbytečně své dětství, se už popsaly tuny papíru! A přitom není žádným tajemstvím, že první roky, ba první měsíce jsou pro další vývoj dítěte rozhodující, nenahraditelné! Přesto se situace nemění k lepšímu! A jak by se také mohla změnit, když rozhodují úředníci a prvoplánově sledují nikoliv zájem dítěte, ale tzv. "obleženost", tj. aby dětí v DD neubývalo a nemusel se snižovat stav zaměstnanců! A tak je bohužel pravidlem, že děti odcházejí z DD citově vyhořelé a doživotně poznamenané! Konkrétně? Chlapec opustí dětský domov ve 12 letech, když ho vychovatelky už nezvládají, ačkoliv byl již brzy po narození právně volný! Tříletá holčička byla předána z DD jako hluchoněmá (!) a teprvé v pěstounské péči se ukázalo, že to byla "jen" hluboká citová deprivace, která jí zabraňovala komunikovat s okolím! A takových příkladů bych mohla uvést jen z vlastní zkušenosti bezpočet! Zájemců a obětavých náhradních rodičů je stále dost, ale nemají to opravdu vůbec lehké! Úředníci na rozhodujících postech jim přijetí dětí neusnadňují, soudy jsou liknavé a sociální pracovníci jim ve většině případů pouze házejí klacky pod nohy! Paradoxně také zákon o ochraně osobních údajů, který měl děti v DD chránit, jim situaci ještě ztížil: Na jednotlivé děti v DD už nesmí být jmenovitě upozorňováno, nesmí se zveřejňovat jejich fotografie a ústavní děti tak zapadly do ještě beznadějnější anonymity. Bohužel se obávám, že ani současná doba nepřinese pro malé osazenstvo DD zlepšení! Homo-lobby usiluje o to, aby děti byly předávány dvěma osobám stejného pohlaví a ne do normálních pěstounských rodin a není vyloučeno, že se jí to dříve nebo později podaří! Lhostejnost naší společnosti k osudu těchto dětí jí to usnadní! ()
Není to nějak zvlášť dobře natočené, ani informativní. Je veřejným tajemstvím, že většina úředníků je tu proto, aby házela lidem klacky pod nohy, že české soudy pracují rychlostí zdrogovaného hlemýždě a že děti v ústavech strádají. A to jsou prosím ty šťastnější děti, kterým matky dopřály narodit se a nezavraždili je ještě před narozením. Každý rok v našem „vyspělém“ státě desetitisíce dětí takové štěstí nemají. Zavražděni na přání vlastní matky, považte! A někteří manželé by dali nevím co, aby mohli dítě adoptovat. Myslím skutečné manžele, ne párek sodomitů, těm dítě do rukou nepatří ani omylem. ()
Celkem drsný pohled na realitu ohledně umísťování dětí do pěstounské péče 20 let po pádu komunismu. ()