Ostrov Dawson 10

(CINEMA MUNDI 2010) OSTROV DAWSON 10 je pro mě příkladem toho, že některé věci jsou kulturně obtížně přenositelné, a tak jiného než domácího - chilského - diváka pcitově míjejí. Poslední film snad nejznámějšího chilského režiséra Miguela Littina má řadu precizně inscenovaných scén, které nejspíš velice dobře osloví různé generace lidí, která s historickou událostí, o níž film pojednává, měla zkušenosti. Problém je, že pro diváka bez historické zkušenosti a vybaveného pouze základními informacemi o dané době takové scény budou příliš sentimentální či patetické, tedy v rozporu s tím, jak dobře se jinak tohle psychologické drama vyvarovává klišé spojenými s "vězeňskými" filmy, i když tak činí pouze prostřednictvím přepólování (zlý dozorce - zde jen na oko, jinak hodný a chápající, zábavný). Rozumím ale moc dobře tomu, proč tenhle chilský vyslanec do oscarového klání je tak hojně navštěvován: dovoluje se vyrovnat s represemi komunistů v dobách Pinochetovy totality prostřednictvím žánrovém podívané, která stylisticky propojuje dva přístupy patrné v Littinově filmografii - paradokumentární rekonstrukci událostí se stylizovaností jinak brutálních výjevů, které zjemňuje kontrapunktická hudební složka. (25.02.2010)

Rekonstrukce života vyhnanců na ostrově počátkem Pinochetovy éry. (12.01.2023)