Pina

Rozhodně zajímavý film, který ale podle mě plně ocení jen naprostí znalci a fanatici do tance. Choreografie jsou tedy famózní a svým způsobem berou dech, jak fungují. Hudba je skvělá, hrozně příjemná, rytmická a melodická. Problém mám ale s tím, že je to opravdu hodně dlouhé a Wenders bohužel vůbec nezačleňuje taneční vystoupení do kontextu. Tudíž si pokládáme otázky: Je to pořád jedna inscenace? Nebo více vystoupení? Navíc nevíme, kdo mluví, což je taky trošku škoda. Na druhou stranu ale ty choreografie fungujou samy o sobě, což je super. 3D je výborné, Wenders umí pracovat s prostorem, čímž 3D jen umocňuje a divák si tak připadá na pódiu po boku tanečníků. Oceňuju i netradiční zasazení krásných tanečních čísel do naprosto obyčejné přírody, což je až neuvěřitelně působivé. Škoda, že se nedozvíme o Pině Bausch trošku víc. Dost náročný snímek. 60% (24.08.2011)

Krásná oslava pohybu, kde je Wendersova disciplína a neokázalost v expozici tím největším vkladem. Třetí rozměr má překvapivě příjemný efekt ve vytažení tanečních figur, čemuž pomáhá i choreografická orientace na střed. nemilé zklamání z 3D značky se protancovalo až figurálnímu ano, na kterém hrají všechny svaly. (14.09.2011)

Wenders k 3D přistupuje úplně jinak než hollywoodská produkce. Hraje si s třetím rozměrem, využívá ho při tanci, při skocích, při pohledech tanečníků do kamery. A jeho dílo působí plasticky. První evropské hrané 3D, pro mě osobně zřejmě i nejlepší 3D mimo tvorbu IMAXu (ano, je sice hezké se trojrozměrně proletět s Avatarem, ale nic to nevyjadřuje). Tady má ale smysl. Vtáhnutí do tance, když točíte film o choreografce, je několikanásobně důležitější než vtáhnutí do nějaké akční řežby. (11.11.2011)

Na projekci Piny se do kina Čas hrnul mohutný dav, ale k filmu nakonec přívětivý nebyl - alespoň křídlo, v kterém jsem seděla. Chrápající novinář, bavící se cizinci a odcházející publikum zřejmě pro německé mistry Pinu Bausch a Wima Wenderse neměli pochopení. Film Pina je poctou německé tanečnici a choreografce, která změnila směr současného tance. Wenders měl o spolupráci s ní několikrát zájem, ale vždy byl odmítnut. Nakonec to byla ona, kdo režiséra vyhledala. Věděla, že její choreografie zemřou, pokud jim někdo nedá možnost věčného autentického záznamu, který by dokázal zachytit veškerou krásu pohybu. Comeback stereoskopického filmu byl impulzem pro jejich společnou spolupráci, která skončila u konceptu, protože Pina zemřela. Českému publiku není tato umělkyně příliš známá. Její choreografie se u nás v divadle neuvádí, ale je možné vidět část její práce (Café Müller) například ve filmu Pedra Almódovara Mluv s ní. Taneční terminologie definuje její choreografický způsob jako taneční divadlo. Svou prací vytváří taneční obrazy plné vzpomínek, touhy, otázek okolo vztahu muže a ženy, v kterých se střídá něžnost a násilné rituály. Díky dlouholeté spolupráci s jejími tanečníky a její tvůrčí metodě, kdy je pozoruje,vnímá a naslouchá jim, se jí daří zachytit vypjaté momenty, svléknout z nich ostych a zdůraznit živelnost pohybu. Choreografie (Café Müller, The Rite Of Spring a Vollmond), které tvoří jádro filmu, jsem viděla naživo v divadle. Ve filmu jsem se především tedy zaměřila na to, jak jednotlivé fragmenty Wenders uchopil, zasadil je do alternativního prostoru, který trojrozměrně zdůraznil. Pro Pinu byla vždy primární práce s živly (voda, písek, vítr...) a Wendersovi se tuto živelnost podařilo zdůraznit tím, že některé taneční fragmenty zasadil do přírodního prostředí. Díky třetímu rozměru má divák pocit, že sleduje tanec v přímém přenosu. V některých částech je dokonce navozen pocit bytí uvnitř tanečního prostoru. Wender dokázal, že tenec lze zachytit ve své plné kráse i na filmový materiál a já doufám, že trojrozměrná pocta tanci bude pokračovat. Dovedu si představit, že i práci Jiřího Kyliána by 3D slušelo. Pina je částečně dokument, který nabízí i výpovědi tanečníků z Tanztheater Wuppertal a záznamy Piny jako tanečnice i choreografky při práci. Film bude uveden v české distribuci a lze ho vidět v rámci Festivalu tanečních filmu. (04.07.2011)

Pina Bauch byla nejen energickým tělem plným emocí, ale taky tělem celého tanečního souboru divadla města, kde pořád prší a lidi brzo vstávají, Wuppertalu. Pro celý soubor byla obrovskou inspirací, pevným bodem, k němuž soubor směřuje, kouzelným zjevením strhujícím davy diváků a výraznou silou, která vede ostatní tanečníky dopředu. Její díla byla nejen extrémně pocitová, každý detail pohybu, každé cuknutí prstu dodalo představení nový rozměr, dovedla rozehrát zápas i souhru mezi originálními kulisami a tanečníky. A ti v každé kulise, na celém jevišti, viděli právě Pinu a její kouzlo, k němu vzhlíželi a tančili podle něj. 3D zpracování je sice podle mě docela zbytečné, určitě ale přidá na velmi skvělém filmově-tanečním zážitku. (07.07.2011)