Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Mladá židovská lékařka se na počátku okupace provdá za „rasově čistého" českého kolegu, aby si zachránila život. Její rodiče se však už nepodaří zachránit, jsou zavlečeni s prvními transporty lidí do terezínského ghetta... Film Daleká cesta natočil slavný divadelní režisér Alfréd Radok v roce 1948. Film se promítal jen krátce v mimopražských kinech, v době nastupující totality se nesetkal s přízní tehdejších schvalovacích orgánů a byl proto uložen do archivu. O to větší úspěch však měl v zahraničí, sklízel nadšené ohlasy po celé Evropě i Americe. Televizní premiéru měl film až v roce 1991.
Filmová balada vyniká moderní střihovou skladbou, expresionistickým obrazovým pojetím kameramana Josefa Střechy a znepokojivou hudbou Jiřího Sternwalda. Mimořádně působivé drama neztratilo ani po letech svůj silný emotivní náboj. Zaujme i netradičním hereckým obsazením a vynikajícími hereckými výkony Blanky Waleské, Otomara Krejči, Zdeňky Baldové a Eduarda Kohouta. (Česká televize)

(více)

Recenze (122)

decouble 

všechny recenze uživatele

Připadá mi, že ten film byl natočený jako vzpomínka pro lidi, kteří si válečnou (i předválečnou) éru dobře pamatovali. Význam mnoha situací a detailů mi v prních okamžicích většinou unikal. Způsob, jakým se některé scény odehrávaly byl nejasný. Jistě máme každý o této době nějaké povědomí a znalosti, ale k dešifrování drobných konotací poskytuje Daleká cesta příliš málo vodítek. Např. po ulici jde muž a žena (oba mají na kabátě Davidvou hvězdu), odněkud se v noci objeví muž - ukáže odznak - zřejmě je gestapák - muž i žena mu uakzují obsah kabelky - muži z ní něco vypadne - zřejmě cigareta - muž odchází s gestapákem, žena jde domů. Nedostatek znalostí pravidel života židů za války a nedostatečné konstrukce průběhu času způsobuje přílišný zmatek v orientaci v ději. ()

Disk 

všechny recenze uživatele

Radokův působivý debut i dnes dokáže strhnout své publikum. Mistrovské dílo kombinující silný příběh s archivními materiály funguje i po více než sedmdesáti letech od premiérového uvedení. Pozoruhodná práce s hudbou, střihem, atmosférou, náladou a hlavně Radokovou invenční režií se směle může měřit se světovými snímky s tématem holocaustu. Působivost Daleké cesty tkví hlavně v tom, že vzniká těsně po válce, tudíž je její svědectví a memento mnohem naléhavější než u pozdějších snímků. Je až neuvěřitelné, že v časově nevhodné době (komunistický puč a požadavky optimisticky budovatelských snímků) vzniká film, který diváka nutí k zamyšlení a nijak mu to neusnadňuje. Veliké díky za to. ()

Reklama

kinej 

všechny recenze uživatele

Daleká cesta je velmi působivý a mrazivý film o holocaustu. Alfred Radok ho ztvárnil velmi strhujícím způsobem. Scenérie v jednotlivých záběrech jsou komponovány geniálním způsobem. Stejně tak některé kamerové švenky jsou prostě neopakovatelné. Například, když probíhá rozhovor dvou hlavních hrdinů přes židovský svícen, a takových to vychytávek je tam mnoho. Jednotlivé scény jsou také úžasně proloženy autentickými záběry z fašistického Německa. Technické zpracování je natolik dobré, že leckdy překryje i nedokonalosti v některých hereckých výkonech. ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Daleká cesta mě strhla hloubkou a pronikavostí svého zření, vůlí svědčit a znázornit, pro niž ji vnímám jako souladnou s nadčasovým divišovským imperativem "muset vidět" a nebezděčně si k ní píšu pozdější verše Zbigniewa Herberta, které tento hrdinský příkaz také vyplňují: "Viděl jsem proroky škubající si pěstěné plnovousy / viděl jsem šejdíře vstupující do sekty flagelantů / katy převlečené do beránčích kůží / kteří utíkali před hněvem lidu / hrajíce na fujary // viděl jsem viděl // viděl jsem člověka který prošel mučením / teď poklidně seděl v kruhu rodinném / vyprávěl anekdoty polykal polévku / hleděl jsem na jeho pootevřená ústa / dásně dvě větvičky trní s odřenou kůrou / bylo to nevýslovně nestydaté / viděl jsem celou nahotu / celé ponížení // potom / slavnostní shromáždění / spousta lidí květiny / nedýchatelno / kdosi bez přestání mluvil o deformacích / myslel jsem na jeho deformovaná ústa // má to být poslední akt / dramatu Anonymova / plochého jako příkrov / plného přidušených vzlyků / a pochechtávání těch / kdo si s úlevou vydechli / že to zase vyšlo? / uklidí mrtvé rekvizity / a pomalu / zvednou // potřísněnou oponu". ()

helianto 

všechny recenze uživatele

“Nezlob se, tati, ale já nepojedu… Patřím sem jazykem, výchovou, lidmi, vším…“ Nezbývá než popřát „šťastnou cestu…“ Jak krutě takové nevinné přání zní v takové době… V době, kdy lidé ztrácejí svou lidskou tvář. V době, kdy je lidská důstojnost proměňována na čísla a nelítostně zadupávána do prachu a bláta. V době, kdy světem plíživě obchází STRACH. Je všudypřítomný. Ve městě, v lágru, lhostejno kde. Dohání člověka k šílenství… Mimořádné sugestivní pohled na židovské téma za druhé světové války. Žádné šokující obrazy násilí, přesto neuvěřitelně působivé v detailech – látka na róbu na židovskou slavnost skládající se ze žlutých židovských hvězd, stará žena aportující na povel vědro, kdysi vážený profesor přestává být člověkem, jako číslo 402 stává se kusem k likvidaci a jeho tvář zahaluje jemný oblak dýmu, až zmizí docela... Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. ()

Galerie (42)

Zajímavosti (9)

  • Film byl krátkou dobu promítán v mimopražských kinech. Následně byl stažen z kin a zakázán, takže neměl šanci na komerční úspěch a málokdo ho viděl. Dlouhou dobu byl "v trezoru", přesto je dnes považován za jedno z největších českých děl. (Rosana)
  • V Praze se natáčelo na Hradčanech a Staroměstském náměstí. (M.B)

Reklama

Reklama