Daleká cesta

Velmi silné momenty jsou střídány nudnými pasážemi, patos dosahuje téměř galaktických rozměrů a herecké výkony také nepatří k tomu nejlepšímu, co tehdejší umělci byli schopni nabídnout. Nejsilnější složkou filmu se tak stává hudební stránka, která je prostě dokonalá. Nadčasovost snímku spatřuji především v jeho afektovanosti a zneužívání divákových emocí, čímž se výrazně podobá současné americké produkci. (21.04.2012)

Naprosto geniální filmové dílo! Způsob jakým Radok sděluje zkušenost z Terezína je pro českou kinematografii jistě převratný. Pod vlivem německého expresionismu Radok vytváří syrovou výpoveď o Holocaustu, která ve světě v té době neměla obdoby. Prolínáním příběhu s propagandistickými záběry na AH a pochody nacistů umocňuje tísnovou atmosféru příběhu a naopak mašinérii ideologie. (03.08.2008)

Stylisticky velmi vynalézavý film, kterému k pomyslné dokonalosti chybí jen kousek. Užití dokumentárních záběrů (případně záběrů z nacistických propagandistických filmů) tu například neslouží jen k zasazení příběhu do historického kontextu, ale jednotlivé ikonické obrazy (vzestup Hitlera, mrtvoly židů v koncentrácích...) navíc fungují i jako narativní zkratka, jejímž použitím přitom film neztrácí na kontinuitě probíhajícího děje. V určitých momentech se záběr, ve kterém sledujeme příběh, prostě zcvrkne na malé okénko, zatímco na pozadí se objevují ony autentické, často ikonické momenty. Toto rané, na tu dobu invenční využití vertikalizace vyprávění i stylu pak umožňuje filmu hladce přecházet mezi jednotlivými úseky války - v onom zmenšeném "narativním" okénku vždy v tomto procesu dojde ke střihu, takže se pak do děje vracíme kolikrát na jiném místě a v jiném čase. Velice působivě se tu pracuje se zvukem, který buď přechází z diegetického do nediegetického (klavírní crescendo gradující ve scéně sebevraždy, kterou přímo nevidíme), nediegetický zvuk imituje a nahrazuje ten pomyslný skutečný (postupný příjezd vlaku), případně diegetický zní jako nediegetický (závěrečné třískání do rozbitého klavíru). K tomu všemu se v důležitých scénách nápaditě využívá kamery nebo střihu ke zprostředkování mentálních stavů hrdinů (nakloněné rámování nebo sugestivně rychlý střih ve sprchách) a zároveň si snímek dává veliký pozor na to, co nám ukáže nebo ne (již zmíněná sebevražda), případně kdy nám to (pro větší působivost) ukáže a jak dlouho to důležité oddálí. Závěrečná čtvrthodina, ve které narace opouští osudy hlavních postav a předvádí sled vypjatých výjevů, je naprosto famózní a vlastně nevím, proč to nehodnotím maximem - snad proto, že vyprávěný příběh tu, hlavně ve druhém aktu, trochu přešlapuje na místě a není úplně snadné děj sledovat. Ale možná jen zaměňuju nepřehlednost za svůj nedostatek pozornosti. (24.09.2012)

Snahu skloubit dokument s fikcí beru jako záslužnou věc, ale Radokovo "okénkování" mi přijde jako nešťastné řešení, které sice neirituje, ale prakticky postrádá smysl. Zrovnatak by šla dokumentární část, zobrazující nacistické pohlaváry, váleřnou mašinérii etc., naroubovat do filmu tradičními způsoby. Užitek by byl imho totožný. Formální prostředky nicméně neberu jako největší zápor. Mnohem více mi v dnešní době (o šedesát (!) let později) vadilo neskutečně pomalé rozprávkové tempo, kvůli němuž jsem se nemohl dostat za žádnou cenu tzv. do filmu. Kamerové jízdy, četné řežijní nápady a hlavně kulisy jsou přitom parádní... holt někde mezi třemi a čtyřmi hvězdami. (10.02.2009)

Působivé melodrama o holokaustu. 1) Vše důležité již napsal např. kolega Marthos*****._____ 2) Ve své době asi velmi přínosnému dílu ubírají v mých očích na působivosti melodramatické prvky. Téma samo je natolik silné, že podobné berličky nepotřebuje._____ 3) Filmy hodnotím vždy subjektivně a z dnešního pohledu a ne pro jejich přínos světové kinematografii a proto nedám více, než tři hvězdičky. (11.03.2014)