Daleká cesta

Poprvé jsem Dalekou cestu viděl na CS filmu a zážitek nebyl zas až tak intenzivní. Podruhé jsem film shlédnul dnes na ČT ARTu v restaurované verzi, která byla Národním filmovým archívem v pražských laboratořích vyčištěna v roce 2019. A musím dodat, že z obrazovky na mne dýchlo nefalšované ZLO. Některé scény jsou vyloženě hororové a děsivé, na které jen tak nezapomenu - Eduard Kohout před skokem z okna. Saša Rašilov hrající na činely v pološílené a bizarní dechovce, která hraje židům, když pochodují do ghetta. Dětský hlas, opakující slova Osvětim - Majdanka - Treblinka. Desítky dětí, které do ghetta přišly z vyhlazovacích táborů a při pohledu na sprchy začaly panikařit a křičet "plyn, plyn". Jiří Plachý jako vyšinutý žid řídící vlak, který se vrací již z "druhé strany"...uffff!! Těch momentů je tam opravdu mnoho, včetně strašlivých výjevů z plynových komor. Detailů, kterých jsem si poprvé díky špatné kvalitě nevšiml jsem nyní sledoval s otevřenými ústy a mrazením v zádech. Kamera, symbolická expresivní scéna (to je obrovská doména a nevšední propojení s obrazem), hudba, procítěné herecké výkony a obdivuhodná výprava dělá z Daleké cesty nadčasový (těžko uvěřit, že film byl natočen v roce 1948!!) a unikátní velkofilm o holokaustu a snad i první snímek, který byl na toto téma vůbec kdy natočen. Zároveň se jedná o stěžejní dílo Alfréda Radoka, které může směle konkurovat zahraniční produkci, dokonce si myslím, že svým ztvárněním a formou ji i dalece předčí. Brilantní a sakramentsky působivé. Proto doporučuji shlédnout v restaurované kopii. (15.04.2020)

Takových autorských debutů by mělo být co nejvíce. Pojem kinematografie třetí republiky je doposud nepoužíván. O to více je potřebný. Jinak je totiž krajně nesnadné pochopit, jak takovýto film, který si vyžádal enormní dlouhodobé nasazení pracovního týmu i Radokovo, vůbec mohl být v zestátněném Československém státním filmu schválen a natočen. Srovnáme-li ho s jinak uchopeným, ale obsahově obdobně zaměřeným a kvalitativně srovnatelným Vávrovým dílem NĚMÁ BARIKÁDA, kterému se dostalo podstatně větší míry "pozornosti" dobové cenzury, bude zřejmější, co tím chci vyjádřit. Protože jsem včera zhlédl představení v kině PONREPO, mohu dosvědčit, že obsahové i dokumentární zachycení atmosféry v terezínském ghettu je téměř dokonalé, pokud není dokonalé zcela. Herecké obsazení, až na výjimky opatřené neblaze proslulými Davidovými hvězdami, je rovněž na vrcholné úrovni. Stojí za zmínku, že epizodicky se tu objevují velikáni nastupující generace české Thálie (např. Miloš Kopecký v záběrech věnovaných plynové komoře). Pro mne nejvíce uchvacující jsou závěrečné scény vykoupení-svobody a mimořádně zdařilé zachycování časového historického prolínání (film se odehrává zhruba v letech 1939-1945). Nevůle kulturtrégrů od Prašné brány (tam tehdy sídlil ústřední sekretariát KSČ) je pochopitelná; co dost překvapí, je skutečnost, že k zásahu - naštěstí - došlo tak pozdě. Že Radok patří k velikánům své profese, je mimo jakoukoli pochybnost. Ale tady, v tomto případě, mně zaskočil a překvapil mimořádně. (30.08.2013)

Silný film, který ale mohl být ještě působivější, kdyby byl plně naplněn jeho potenciál, což se z mého pohledu nestalo (přestože hudba s dobovými ukázkami splnily svůj účel). Některé scény mi nepřišly moc uvěřitelné (Antonínova "návštěva" Terezína), jiné ve mně vyvolaly nechápavý výraz (vousatý Žid zmateně běhající po místnosti s železným křížem na hábitu). K tomu ten jásavý konec...Daleké cesta je rozhodně velmi hodnotný film, který však svojí kvalitou na plný počet nemá. (25.07.2011)

Film, který nemá v české kinematografii své doby obdoby. Expresionistická studie vykreslující Terezín jako kafkovské bezvýchodné bludiště fascinuje všechny smysly. Obraz, zvuk, hudba i herecké výkony jsou na neuvěřitelné úrovni. Pokud člověk srovná produkci popřevratové doby a toto dílko, musí se ptát, odkud se, sakra, vzalo? (24.03.2010)

Snad nejosamělejší monument naší kinematografie, milník, který spatřil světlo světa již v době tuhé Ždanovské koncepce socrealistického umění zavedené do našich podmínek. Uprostřed schematismu a uzavřenosti proti jakémukoliv tvůrčímu přínosu náhle přišel Radokův opus okouzlený revolučními postupy Občana Kanea a snažící se všemi prostředky (obraz, hudba, zvuk, střihy, herecké výkony i úvodní komentář) dosáhnout expresivního dojmu, který byl dle Radoka adekvátnější pro ztvárnění látky než jakýkoliv civilnější či dokumentarističtější přístup. Narace je navíc neobvyklá svou roztříštěností - jsou nabízeny spíše útržky z vývoje situace v protektorátu a samotného tábora, které propojuje jednoduchá, ale intenzivní linka rodiny lékařky. Co je na filmu kromě živé kamery, hry se stíny, kontrastními a ironickými střihy a imaginativní hrou se zvukem nejsilnější složkou je bezesporu Sternwaldova hudba, která sugestivně vystihuje vnitřní pocity postav a ještě více prohlubuje expresivní náladu. Její hodinová stopáž je přesně rozvržena na jednotlivé okamžiky děje a užívá rozmanité motivy, z nichž každý má své pevné místo. Tento postup je v našem filmu do této doby nevídaný. Skvělým nápadem je zvolená variace na Bolero, která má ve své podstatě s tématem mnoho společného a v ohromujícím závěru z ní běhá až mráz po zádech. Výborně je využita diegetická hudba piána, která doprovází profesorovo rozhodování k sebevraždě a neopakovatelným způsobem vystihuje jeho současný subjektivní stav. Krátce řečeno Daleká cesta je mistrovské dílo světových parametrů, které ze své síly za více než půlstoletí nic neztratilo. (08.07.2007)