Rudá kapela

Postmoderní ironie ještě nepřišla do Severní Korei, ale Mads Brugger ano. Zatraceně chce ten týpek spáchat sebevraždu? To by si skoro divák myslel, když dělá humor v KLDR, předstírá být překupníkem diamantů v Ambasádorovi a vyšetřuje konspiraci Apartheidu v Cold Case Hammarskjöld. Skupina Red Chapel jede udělat dadaistický dánský humor v národním divadle našeho slavného vůdce Kim Jong Ila. Její součástí je kytarista Simon a autista Jacob. Právě vyhrocený vztah mezi Madsem a Jacobem je podle mě nejzajímavější. Mads ho dotlačí hrát představení pro režim, který handicapované masově vraždí, jen aby ukázal korejské zlo. Jacob si postupně začíná uvědomovat, co vlastně svým vystoupením podporuje a je naštvaný jak na režiséra Madse, tak na celý režim v KLDR. Na režim, který lidi bere jako pixely na obrazovce propagandy. To vše a více asi v nejvíce černohumorném dokumentu o návštěvě "té jediné" Korei. (18.05.2021)

Mads Brügger je manipulativní maniak a nápad na uspořádání divadelního představení "zboudilých korejských bratrů" je šílený. Ale ani zdaleka ne tolik, jako pohled, který vrhá na režim drahého vůdce Kim Čong-ila. Jacob je spastik (trpí poškozením svalového systému, takže není schopen dobře nejen artikulovat). Paradoxně díky jeho postižení je jediný z týmu, který může volně reflektovat své názory ve spastické dánštině (které rozumí pouze jeho kolegové). Snaha korejců o využití herců k propagandě svého vůdce se obrací proti nim, aniž by si to uvědomili. (24.01.2012)

Vůbec to není komedie a ničím to nepřekvapí. Režisér trollí všechno kolem sebe a kope tím do dost snadného terče. Příště mi ukažte něco, co o Severní Koreji nevím. Borat odhaluje svět v jeho nahotě a je to srandovní, Mads jenom kolaboruje, na oko zpytuje svědomí a neodhaluje o Severních Korejcích nic navíc, oproti tomu, čím se hrdě prezentují sami. A zábava chybí. Velmi se divím, že si toho diváci Červené kapely nevšimli. (19.12.2014)

Dokumentov, ktoré priamo zvnútra zobrazujú bizarnosť a zvrátenosť severokórejského režimu nie je mnoho. Spomedzi relatívne malého výberu však patrí dielo režiséra Madsa Brüggera k tým zaujímavejším. V spolupráci so svojimi dvoma dánsko-kórejskými kolegami prichádza do najizolovanejšej krajiny na svete, aby za účelom "kultúrnej výmeny" v skutočnosti odhalil pravú tvár tamojšej diktatúry. Dokumentárny film, ktorý je na jednu stranu miestami skutočne vtipný (robenie si srandy zo štátneho zriadenia v dánčine, darček pre lídra Kim Čong-ila v podobe lopaty na pizzu, "tá žena ma chce znásilniť"), je na druhú stranu v mnohom znepokojujúci. Divák má možnosť vidieť, ako sa režim snaží ukázať iba to "najlepšie", ako tamojší režisér, ktorý možno ani režisérom vôbec nie je, kompletne mení vystúpenie komediantov na bizarnú ideologickú frašku, či aké "herecké schopnosti" má sprievodkyňa, ktorá musí skupinu všade sprevádzať. Práve pani Pak je vo viacerých scénach tým najviac znepokojujúcim elementom, ktorý dokument zachytáva. Obzvlášť potom, keď o Jacobovi Nossellovi rozpráva ako o vlastnom synovi. Det Røde Kapel ukazuje, že humorom možno zasiahnuť aj tie najcitlivejšie miesta brutálnych diktátorských režimov. Trojici Brügger, Nossell a Jørgensen sa darí ponúknuť divákovi bizarno-desivý pohľad zvnútra bizarno-desivej krajiny, ktorej obyvatelia sú ideologicky indoktrinovanými rukojemníkmi veľkého vodcu. (06.06.2023)

Moc pěkný dokument o tříčlenné expedici + kameraman do KLDR, kde chtějí nechat místním ochutnat trošku dánské kultury. Mají připraveno absolutně debilní až urážlivé komediální divadelní představení. Není tedy divu, že mají Korejci obrovskou touhu ho celé předělat, aby vyhovovalo režimu. Co si tedy Dánové připravili je kompletně škrtnuto a hraje se podle korejských regulí. Vzniká tak dokonalá sebereflexe a Korejci si tak nevědomě podkopávají nohy. Jeden z herců je tak trošku retard, kterému není absolutně rozumět, takže ve své dánštině má jako jediný právo říkat, co si v danou chvíli opravdu myslí. Vážně moc pěkný pohled pod kůži korejské diktatury, která opravdu nahání hrůzu. Všemožné oslavy tamějších nesmyslů, kdy se naplní lidmi jindy absolutně prázdné město vážně pozvedne chloupky po celém těle. Režimu se zcela dokonale vydařilo vygumovat kompletně celému obyvatelstvu hlavy. Především režisér vážně ví co chce a nebojí se v KLDR napáchat i pár velmi vtipných eskapád. Já se bavil a tím nemyslím pouze bavení ve smyslu smání se. (11.09.2014)