Tabiate bijan
Still Life
Recenze (5)
Béla Tarr natočil Turínského koně, a tam každá vteřina je vzrušující, odhaluje příběh jedince na konci světa a mysl protéká těmi pomalými pohyby a tíhou sebeutváření v podmínkách, kdy se čas i smysl mění na dehet krok před hmatatelnou nicotou. Tento snímek zato není o nic jímavější než dokumentární cívka, kde se sleduje jakýkoli starý, v chudobě vnější i vnitřní ze dne na den dožívající pár. Člověk si to musí všechno vymyslet sám, a na to by stačilo i jen dívat se z okna nebo vzpomínat či představovat si nebo prostě se zavřenýma očima přemítat. Tenhle film vám nepřidá nic, co byste nemohli znát, s čím byste se sami nesetkávali, není to dílo, je to parazit na obyčejných prázdných životech ukrajovaných v netečnosti. ()
Skoro až ve stylu benningovského videoartu natočený pocitový snímek plný statických záběrů na vlaky a jiná vozidla jedoucí po kolejnicích, na vlakové nádraží a skromný příbytek u ní, na běžnou denní pracovní a životní rutinu starého muže, jehož malý velký příběh nám tyto záběry postupně vytvářejí. Jediné, co mi vadí, že některé záběry s monotónně opakujícími se činnostmi se pocitově až příliš táhnou, přestože smysl v konečném vyznění dávají. Jenže mnohé jiné z nich mezi tím mě svou minimalistickou atmosférou obyčejného dne starého sluhy na železnici fascinovaly a přestože Zátiší dlouho vypadá jen na sérii pohybujících se obrázků s minimem dialogů, závěrečné scény s jedním zvratem filmu dodávají dost silnou výpověď, po níž dosavadní, zdánlivě monotónní rutina získává zpětně pocitově zcela protikladný význam a film jako celek hlubší výpověď. Za ten závěr plný krutě trpké lítosti, který mě zasáhl, rozhodně přidávám čtvrtou hvězdičku. Velmi osobitý film a zážitek, se silným zakončením. [75%] ()
Minimalistický klenot. Na první pohled se ve filmu nic moc neděje, je rezervovaný, tichý, místy vtipný - natahování budíku mě dostalo:) - díky tomu také nepůsobí depresivně. Vše důležité se odehrává v nitru hlavních postav, jejichž sociální izolace vrcholí v závěru. Další z filmů íránské kinematografie, kterému dávám 5*, ale copak můžu za to, že jsou dokonalý? ()
Zátiší je definováno jako tiché, klidné místo, zákoutí nebo (ve výtvarném umění) jako druh obrazu neživých předmětů, sestavených obyčejně ve skupinu na stole nebo jiné ploché podložce. Obé se týká i hrdinů Salessova mistrovského díla; zátiší panuje nejen kolem nich, ale stalo se současně nehybným mentálním stavem stárnoucích manželů. Jenže status quo a entropie se nemají v lásce. ()
Podobně jako JitkaCardová i já mám rád filmy Bély Tarra, Turínského koně nevyjímaje. Její ocenění jeho posledního filmu je zcela na místě. Problémem je pouze to, že oba filmy (mluvím o "Tichém životě", kterému se ve výtvarném umění říká "Zátiší") nelze srovnávat; mají jiná východiska, jiné cíle, a proto i jiný způsob nazírání. Z lidského pohledu vede hradlař Mohamad Sardari někde v perském Mázandaránu stejný život jako třeba Vladimír Putin v Kremlu: narodili se, mají děti a zemřou. Jediným rozdílem mezi nimi je "svět zážitků", které buď sami iniciují nebo se na něm podílí. Parole kdo nemá zážitky ten nežije je podle Sohraba Shahida Salesse (SSS neplést s PPP) falešná. Ať člověk dělá cokoli, mění tím svět, nikoli svou lidskou podstatu. A to je také vrcholné ekologické stanovisko: přírodě neprospíváme svým životem, ale svým umíráním. Tabiate bijan znamená nejen "tichý život" ale též "osamělý život či dokonce mrtvý život". Sotva nějaký hradlař (nebo president) udrží svůj úřad do konce života; vždycky se najde někdo, kdo je mladý a hladový. ()