Půlnoc v Paříži

Je vidět, že Woody Allen je stále v plné síle a představil divákům svůj další "Allenovský" kousek, který ve Vás vzbudí nezměrnou touhu ocitnout se v dávných "Zlatých časech", kde mobily a Internet byly sci-fi a svět se nacházel v době, kdy nebyl ještě tak hektický a uspěchaný, a lidé v něm nebyli tak arogantní, bezohlední a materialisticky založení. Neměli nic z těch věcí, které nás dnes obklopují ze všech stran, ale jistě byli v mnohém šťastnější a klidnější, než člověk v dnešní době, kde vše záleží jen na penězích, výkonu a technice. Jednotlivec se v té velké mašinérii ztrácí a záleží jen na tom, co může dát, prodat, ne co představuje. Tehdy to byla doba pokroku, vynalézavosti, talentu, touze se zdokonalovat. A teď? Vše se jen kopíruje, na kvalitě ani talentu už mnohdy nezáleží tolik, jako na samotné slávě, vede pásová výroba všeho a člověk je jen otrokem moderní doby, která z něj často vytváří jen pracovní nástroj na splnění svých vlastních, vyšších zájmů. Všechny tyto dojmy ve mně dokázal Woody vzbudit. Dokázal do Půlnoci v Paříži vložit jakési poselství a zpracovat ho. Na každém je, jak silně jej bude vnímat. Okouzlující dílo, ve kterém mi snad vůbec poprvé byla Rachel McAdams nesympatická, protože její postava byla tak trochu "kráva" a Owen Wilson byl pro mě zase příjemně snesitelný. Nechala jsem se unášet dobovou nostalgií a výskytem postav, které utvářely dějiny umění. Tom Hiddleston jako Francis Scott Fitzgerald, Corey Stoll jako Ernest Hemingway, Adrien Brody coby "šokující Španěl" Salvador Dalí (když jsem poprvé spatřila ten jeho mocný knír, hned mě napadlo, jestli to nebude náhodou Dalí, a vida:) společně s Luisem Buñuelem a Kathy Bates coby Gertruda Steinová. Taky bych si přála, aby se pro mě vždycky o půlnoci zastavilo parádní retro autíčko a odvezlo mě pryč do jiné doby:) (17.11.2013)

Popocházení a posedávání po Paříži, jak ji vidí Allen, je v prvé řadě příjemné. Naštěstí bez nesnesitelné nasládlosti a s ochotou přiznat, že líbivý žánrový povrch jen skýtá útočiště šavlozubé mrše jménem život. Vyznání lásky bývalému intelektuálnímu a uměleckému středobodu Evropy si počínaje pohlednicovou předehrou říká o srovnání s Manhattanem, natočeným ovšem v době, kdy byly Allenovy vtipy vybroušenější a poznání, k nimž docházel, skeptičtější. Společné mají oba filmy schopnost přimět vás vzít tenhle idealizovaný portrét velkoměsta za svůj a konkrétně v tomto případě po skončení projekce zasněně pronést „Paris, je t'aime“. Owen Wilson se do Allena „přehrál“ nečekaně hladce, v souladu s rozesmívacím potenciálem své tváře ubral na intelektualismu a přidal na – rozumně krocených – grimasách. Oproti průtokovým romantickým komediím je Půlnoc v Paříži uvědomělejší a stylem umírněnější (herci se v dlouhých záběrech hezky nachodili), pouze zesílila mé obavy, že Allen buďto definitivně rezignoval na snahu natočit ambicióznější film s více významovými vrstvami a promyšlenější narací, nebo mu jednoduše došly náměty rozpracovatelné nad rámec milé anekdoty. 80% Apendix: Nejvíce pobavilo setkání se surrealisty (kouzelně excitovaný Brody) a ujištění, že Buňuelovi trvalo strávit výchozí situaci Anděla zkázy zhruba stejně dlouho (cca 30 let), jak bude pochopení jeho satiry trvat nepřipravenému divákovi. Zajímavé komentáře: DaViD´82, FlyBoy, Vančura (29.09.2011)

Úvodní nebo vlastně ještě titulková scéna složená ze záběrů stmívající se Paříže za doprovodu unylé swingové nebo jaké záležitosti mě sice málem zabila, ale o slabou hodinu a půl později mi nezbylo než konstatovat, že jsem už dlouho neviděl tak všestranně zvládnutý feel-good film, který by nebyl o milostných vztazích. Tedy ne že by o nich Půlnoc nebyla, ale nejde o ně v první řadě. V té je to totiž o hledání sebe sama, nevidění toho, co mám před očima, a o naivní představě o starých zlatých časech. A o zazobaných bohorovných republikánských prasatech, do sebe zahleděných všeználcích přesvědčených o vlastní výjimečnosti, a tak vůbec:) A kdyby tihle jmenovaní nebyli tak napřesdržku, byla by to ukrutná sranda - takhle jde jenom říct, že hrají jako z partesu. A nejenom oni, v téhle Paříži jsou výborní úplně všichni, včetně historických postav. Adrien Brody si musel svého Dalího zatraceně užívat, ale já bych proti téhle divácky až příliš vděčné kreaci vyzdvihl Alison Pill jako Zeldu Fitzgerald, a hlavně Kathy Bates. Ta baba je naprosto neskutečná, jakmile její Gertruda Stein vkročí do obrazu, nikdo jiný už v něm není, ona prostě všechny svojí pozitivní energií převálcuje do placata. K někomu takovému bych si taky chtěl chodit pro rady:) No jak to uzavřít... prostě je to tutovka, za mě 90%. Ale jiného Allena jsem neviděl a ani to nemám v plánu - anebo možná, ale rozhodně nepůjdu proti proudu času dál než k Matchpointu. PS: Že Hemingway byl v reálném životě sui generis sekáč jsem věděl, ale tenhle film z něj udělal Jardu Jágra:) (21.05.2012)

Owen Wilson dostal konečně pořádný prostor a dokázal, že umí zahrát i vážnější roli. Woody Allen natočil romantické drama a vsunul děj hned do několika století. Námět naprosto perfetní a příběh není typicky ohraný. Krása Francie dává filmu ještě krásnější náboj a kord v sunutím do minulosti za Hemingweyem. V té době, kam Gil cestoval byl opravdu zlatý věk a ta doba byla nádherná i pro mě. Midnight in Paris není opět film pro každého, ale já si své našel. Snad si jednou také udělám výlet za spisovateli zlatého věku.. 8/10 = 80% (29.11.2011)

Řekla bych, ne, jsem si jistá, že tohle je můj první film od Woody Allena. Tudíž jsem nevěděla, co mám čekat, ale to, co jsem dostala, bylo zkonzumováno a vyšlo z toho docela spokojené a najezené bříško. Paříž, město, kde mi bylo krásně, Ztracená generace a poselství, které nese film - to všechno udělalo chutný celek. Navíc Owen nebyl špatný, i když v některých kecacích částech bych prostě raději viděla někoho jiného, nevím, jestli "erudovaného" je to správné slovo. Film plný umění a myšlenek na minulost. Zřejmě není nad to žít v přítomnosti. (26.02.2012)