Půlnoc v Paříži

Woodyho pocta době, kdy Absinth tekl proudem a užvaněná dekadence se šířila jako syfylis Montmártrem. Všichni ti, co v přepatlané modré krychli s okem na prdeli nadšeně poznávají ony ladné křivky Piccasovy souložnice, co nechcípli nudou, když se vydali (už po několikáté!!) s Hemingwayovým dědkem unyle rybařit nebo se rozplývají nad pažvásty babochlapské, lesbické feministky s bobrem po pupek jménem Gertruda, romanticky jásají v pozadí s molovou harmonikou a chrchláním Edit Piaff. My, co nemáme v kapse ani ten jeden Frank a realisticky vidíme za tím vším ve své omezenosti i ty žluté hleny alkoholiků na Bulváru Saint-Michel, smrdící splašky a zvratky v Seině, Vítězný oblouk posraný holuby, psí hovna v Bouloňském lesíku, a co víme, že Marie Claire má minimálně kapavku, jsme od takových rádoby romantických, kýčovitých blafů naštěstí oproštěni. (08.10.2012)

Je to trošku patetický kýč, v němž se ve srovnání s předchozí Allenovou tvorbou nic nového neobjeví. Naopak, vše staré je zde banálně, povrchně a ne příliš vtipně aplikováno na nový vizuál. Chatrnost scénáře, v němž se zázrakem objevivší intelektuální a umělecké osobnosti dvacátých let setkávají odbíjením půlnoci s hlavním hrdinou - romanticky smýšlejícím románovým debutantem - jen podporují špatně napsané dialogy, v níž se Hemingway, Fitzgerald, Steinová, Dalí, Bunuel, Picasso, Man Ray a spol. omezují buď na neustálé hlasité proklamace svých jmen nebo na čítankové floskule co kdo o kom řekl/napsal. Pokud je to součástí konceptu, napadá mě snad jen ta interpretace, že hlavní hrdina má v hlavě skutečně nádor, jak mu dvakrát naznačuje jeho přihlouplá snoubenka, a ten v souladu s jeho romantickou povahou rozjíždí poněkud "literární" psychózu s pravidelnými výlety do jiného světa (dvacátých let v Paříži) á la Popelka (k ránu pěkně zase šup domů). V případě, že je konstrukce onoho "zlatého věku" pouze výplodem hrdinovy počínající schizofrenie, bylo by nasnadě, že repliky oněch slavných umělců se omezují jen na klišé, která si o nich kdy přečetl a na výčet děl, které stvořili (k tomu špetka romantické zápletky podnícená frustrací z nenaplněné lásky). Bohužel ani tak není příběh příliš konzistentní, neboť se v něm nikdo "neprobudí" ani nezůstane zaklet navždy (až na jednoho detektiva). Banálnost pointy ohledně neustálého otáčení se zpět v čase a idealizace minulosti je útrpná. Woody Allen se v posledních filmech buď skrytě věnuje tématice mentálního vyšinutí ("Užívej si co to jde" lze nahlížet jako případovou studii patologické mýtomanie a sociopatie - viz recenzi na indiefilm.cz), nebo se z něj postupně stává banální kýčař. Za každou špetku podvratnosti jsem u něj rád, ale bojím se, že si ji tam poslední dobou musím vkládat sám. (30.09.2011)

Je vidět, že Woody Allen je stále v plné síle a představil divákům svůj další "Allenovský" kousek, který ve Vás vzbudí nezměrnou touhu ocitnout se v dávných "Zlatých časech", kde mobily a Internet byly sci-fi a svět se nacházel v době, kdy nebyl ještě tak hektický a uspěchaný, a lidé v něm nebyli tak arogantní, bezohlední a materialisticky založení. Neměli nic z těch věcí, které nás dnes obklopují ze všech stran, ale jistě byli v mnohém šťastnější a klidnější, než člověk v dnešní době, kde vše záleží jen na penězích, výkonu a technice. Jednotlivec se v té velké mašinérii ztrácí a záleží jen na tom, co může dát, prodat, ne co představuje. Tehdy to byla doba pokroku, vynalézavosti, talentu, touze se zdokonalovat. A teď? Vše se jen kopíruje, na kvalitě ani talentu už mnohdy nezáleží tolik, jako na samotné slávě, vede pásová výroba všeho a člověk je jen otrokem moderní doby, která z něj často vytváří jen pracovní nástroj na splnění svých vlastních, vyšších zájmů. Všechny tyto dojmy ve mně dokázal Woody vzbudit. Dokázal do Půlnoci v Paříži vložit jakési poselství a zpracovat ho. Na každém je, jak silně jej bude vnímat. Okouzlující dílo, ve kterém mi snad vůbec poprvé byla Rachel McAdams nesympatická, protože její postava byla tak trochu "kráva" a Owen Wilson byl pro mě zase příjemně snesitelný. Nechala jsem se unášet dobovou nostalgií a výskytem postav, které utvářely dějiny umění. Tom Hiddleston jako Francis Scott Fitzgerald, Corey Stoll jako Ernest Hemingway, Adrien Brody coby "šokující Španěl" Salvador Dalí (když jsem poprvé spatřila ten jeho mocný knír, hned mě napadlo, jestli to nebude náhodou Dalí, a vida:) společně s Luisem Buñuelem a Kathy Bates coby Gertruda Steinová. Taky bych si přála, aby se pro mě vždycky o půlnoci zastavilo parádní retro autíčko a odvezlo mě pryč do jiné doby:) (17.11.2013)

Ano, svým způsobem je příběh takovou šálovinou, nad kterou když se zamyslíte, tak najdete spoustu logických děr a nezodpovězených otázek (např. jak se dostával do minulosti), ovšem když se od těchto věcí oprostíte a vnímáte tento snímek jako poetický, romantický a oddechový film s trochou fantasy a velikou atmosférou denní, ale i noční Paříže za tónů melancholické a sentimentální hudby, dokáže vás Woody Allen se svou Půlnocí v Paříži nadchnout. P. S. Chtěl bych takový děj vidět zasazený do Prahy - setkání s obrozenci, Nerudou, J. K. Tylem, B. Smetanou, apod. :) (03.03.2013)

Tuším, že každý z nás někdy toužil žít v jiné (jednodušší, klidnější, inspirativnější, přátelštější...) době. Jen málokdo by ale tenhle psychologický fenomén dokázal přeložit do filmové řeči tak polopaticky, šarmantně a mile jako starý dobrý Woody Allen. Půlnoc v Paříži je na první pohled lehkou jednohubkou, ale nadšení Gilla Pendera - či vynikajícího Owena Willsona - v sobě skrývá něco hlubšího o čem můžete přemýšlet a debatovat ještě dlouho potom, co zmizí poslední fonty Woodyho trademarkových titulků. Update leden 2015: Opravdu jeden z nejlepších Woodyho scénářů a ten konec se povedl obzvláště pěkně. Jdu o deset navrch. 90% (06.07.2012)