Půlnoc v Paříži

"Woody Allen mi navrhl, abych hrál sám sebe v Annie Hall. Nabízeli mi třicet tisíc dolarů za dva dny práce, ale musel bych zůstat týden v New Yorku. Po určitém váhání jsem odmítl. Nakonec hrál sám sebe Mac Luhan v hale kina. Později jsem ten film viděl a vůbec se mi nelíbil." (Z autobiografie Luise Buňuela - "Do posledního dechu".) ... Půlnoc v Paříži je milý, ale přece jen trochu povrchní film, a Buňuel je v něm ztvárněn takovým způsobem, že jsem uvažoval, zda nejde o Woodyho pomstu. Odhlédneme-li od tohoto malého problému, dokázal Woody celkově překvapit, protože je to na jeho poměry docela fantasy (jak správně podotýká žánrová kolonka). Počáteční okouzlení se bohužel časem tak nějak rozplizne - zvláště ke konci, kdy přichází další skok do dalších "lepších" časů. Je sice nabíledni co tím chtěl autor sdělit, bohužel to jde na úkor původně pozitivního dojmu z viděného. Zdá se, že Woody nezvládl úplně dobře využít potenciál vlastního námětu. Možná to bude i tím, že na to, jak si děj zalidnil tolika slavnými pijáky, pije on sám až příliš střídmě. Přesto doporučuji všem Woodyho příznivcům, zájemcům o historii umění a samozřejmě ctitelům francouzského hlavního města. Škoda, že Henry Miller přišel do Paříže až těsně po zde vypíchnutých zlatých obdobích. Určitě by bylo zajímavé sledovat, jak se Woody vypořádává se všemi těmi filckami, kapavkou a syfilidou, které ve svém komentu vzývá pan verbal. (04.08.2013)

Snímkem se nese určitá vibrace a já jsem (zdá se, z našeho sledovacího ansáblu, osamocen) jí s potěchou naslouchal. Možná je to kouzlo Paříže, které táhne do minulosti... taky často říkám že jsem se narodil do špatného času... možná jistá spřízněnost s nerozhodností hlavního hrdiny a jeho hledáním (ženy?) sebe sama. Obsazení je podařené. Wilsonův lehce vyjevený výraz je zcela na místě, Rachel McAdams zcela moderní, Marion Cotillard krásně dobová i známé zváře známých osobností byly fajn. No a finální "rozhodnutí"? Asi vím co bych udělal já, ale byla by to těžká volba. (03.03.2012)

Moc rád bych se nechal naplno unést Woodyho nezaměnitelnou hravou střídmostí a emoční nepřepáleností. Jenže to by v hlavní roli nesměl být iritující Owen Wilson s jeho ušišlanou huhňavou angličtinou a gesty pitomečka. Když ale člověk přistoupí na to, že Allen tvorbou už asi nepřekvapí, sezná, že na druhou stranu většinou nezklame. Nestalo se ani tentokrát. (29.02.2012)

Popocházení a posedávání po Paříži, jak ji vidí Allen, je v prvé řadě příjemné. Naštěstí bez nesnesitelné nasládlosti a s ochotou přiznat, že líbivý žánrový povrch jen skýtá útočiště šavlozubé mrše jménem život. Vyznání lásky bývalému intelektuálnímu a uměleckému středobodu Evropy si počínaje pohlednicovou předehrou říká o srovnání s Manhattanem, natočeným ovšem v době, kdy byly Allenovy vtipy vybroušenější a poznání, k nimž docházel, skeptičtější. Společné mají oba filmy schopnost přimět vás vzít tenhle idealizovaný portrét velkoměsta za svůj a konkrétně v tomto případě po skončení projekce zasněně pronést „Paris, je t'aime“. Owen Wilson se do Allena „přehrál“ nečekaně hladce, v souladu s rozesmívacím potenciálem své tváře ubral na intelektualismu a přidal na – rozumně krocených – grimasách. Oproti průtokovým romantickým komediím je Půlnoc v Paříži uvědomělejší a stylem umírněnější (herci se v dlouhých záběrech hezky nachodili), pouze zesílila mé obavy, že Allen buďto definitivně rezignoval na snahu natočit ambicióznější film s více významovými vrstvami a promyšlenější narací, nebo mu jednoduše došly náměty rozpracovatelné nad rámec milé anekdoty. 80% Apendix: Nejvíce pobavilo setkání se surrealisty (kouzelně excitovaný Brody) a ujištění, že Buňuelovi trvalo strávit výchozí situaci Anděla zkázy zhruba stejně dlouho (cca 30 let), jak bude pochopení jeho satiry trvat nepřipravenému divákovi. Zajímavé komentáře: DaViD´82, FlyBoy, Vančura (29.09.2011)

Výborný feel-good film a asi nejlepší celovečerní reklama na Paříž, mnohem lepší než Paris, I love you. Ta pozitivní energie z toho úplně čiší a Woody Allen už dlouho nepředvedl tak hravou a nápaditou režii s vynikající atmosférou Paříže. Owen Wilson navíc do této "allenovské" role skvěle zapadl a vlastně všichni herci si zde najdou chvilku, kdy zazáří. Teda až na Rachel McAdams, která mi zde přišla překvapivě hodně otravná, i když to byl možná účel, ale scény s ní jsem většinou spíše přetrpěl. O to víc mě potom ale Woody se svými nočními procházkami potěšil. (31.10.2011)