Půlnoc v Paříži

Jo, Woody. S ním to mám jako na houpačce. Některé jeho filmy se mi hodně líbí (The Purple Rose of Cairo, Match Point, Vicky Cristina Barcelona) a některé jen snesu (Scoop). Naštěstí se Midnight in Paris řadí do kategorie těch prvních snímků, i když to podle prvních minut tak vůbec nevypadalo. Jenže jakmile začaly Owenovy výlety do minulosti, tak mě Woody definitivně dostal na svou stranu. Tohle je opravdu film skrz na skrz prošpikovaný kulturou, humorem a pozitivní náladou. Navíc mě potěšil fakt, že Owen umí hrát, když mu někdo dá roli a scénář. Tuhle procházku po půlnoční Paříži si určitě ještě (ne)jednou dám. P. S. A Adrien Brody si pro sebe svou pětiminutovou rolí ukradl celý film. Až uvidíte, tak pochopíte. 100 %. (16.02.2012)

Velmi milý film. Není dokonalý a atmosférou podobné Purpurové růži z Káhiry se rovnat nemůže, ale sledoval jsem ho hodinu a půl s permanentním úsměvem, a to je třeba ocenit. Woody Allen ve scénáři jako by spojil kouzlo dvou svých krátkých povídek - Vzpomínek na dvacátá léta, v nichž líčí, co zažil s Hemmingwayem, Steinovou, Picassem, Toklasovou a dalšími, a excelentní Postavy Kugelmasse, jejíž hlavní hrdina začne díky iluzionistovi zahýbat manželce s paní Bovaryovou. Půlnoc v Paříži je příjemné pokoukání, které sice mohlo být propracovanější (hlavně pokud jde o onu knihu, kterou si Gil koupí a v níž si o sobě čte), jenže jeho myšlenka o touze žití v jiných dobách na úkor přítomnosti a hlavně jeho závěr je tak krásný, že skoro všechny výtky nakonec musely stranou. (10.08.2014)

Pominu-li fakt, že Paříž samotná je ve Woodyho filmu pouhou kulisou a že celý snímek je spíše o Američanech než o ní, je tato rozšafná komedie asi nejlepší filmovou reklamou na krásné město nad Seinou, která kdy byla natočena. Scenáristický génius v Allenovi opět, jako už tolikrát, zafungoval v úplné dokonalosti a ten přivedl na svět jednoduchou fabuli stavějící na všech těch romantizujících představách, které si lidé na celém světě o Paříži nosí v hlavách - město s až neuvěřitelnou koncentrací umělců (až to trochu připomíná univerz našeho Járy Cimrmana) a s životem tak přívětivým, jak jen ho filmové médium dokáže v setmělém sále kina svým divákům nabídnout. Připočteme-li tu krásnou nostalgii pošilhávání po éře zlatých časů, která je pro Alllenovu tvorbu tak typická, dostaneme cosi jako magický filmový produkt. Woody Allen natočil krásný celovečerní sen...sen o Paříži... PS: Allen v tomhle filmu vlastně jen volně rozvinul svou povídku Vzpomínky na dvacátá léta česky uveřejněnou ve výboru z jeho povídek Vedlejší příznaky. Mimochodem, skvělé čtení... (12.10.2011)

Zvláštně milý film, který Woodyho Allena příliš nepřipomíná. Nejenže na mě nedýchla jistě okouzlující atmosféra noční (nejlépe za deště) Paříže, ale ani mistrovy dialogy nejsou nikterak lákavé. Allen prostě zkusil něco trochu jiného (fantaskní nápad o výletě jednoho spisovatele je plný odkazů na exkluzivní společnost slavných umělců) a bohužel, docela mě to minulo. I když mu to stále neuvěřitelně pálí, tak spojení dvou světů se nijak zajímavě (až na pár nápadů) nevyvíjí, hlavní hrdina je až příliš duševně nevyzrálý a mnou milovaný tvůrce na rovině situační komiky kupodivu selhává.. (26.11.2011)

"Minulost není mrtvá. Vlastně to ani není minulost." Také si dovedu představit dobu minulou, ve které bych chtěl žít raději, ale pouze za předpokladu, že by mi někdo tajně dodával zemní plyn do mého plynového kotle, Natural 95 do nádrže mého vozu a internet do mého počítače. Na rozdíl od Gila si však myslím, že na chození v dešti není nic zábavného a nabídku na box s Hemingwayem o titul nejlepšího spisovatele bych si rozhodně nenechal ujít. Jinak však Gilovi rozumím a to společné potloukání po Paříži v různých časových obdobích jsem si rozhodně užil. Přesto Paříž nehodlám navštívit, neboť mám jisté podezření na to, že kolega verbal má pravdu a místo nejpoetičtějšího místa na světě bych poznal i tu méně hygienickou tvář města. (31.03.2014)