Tah pěšcem

Vrcholové šachy jsem vždycky považoval za terapeutický nástroj, pomocí kterého si dva uhrovití psychotičtí ufoni tlumí autistické záchvaty. Samozřejmě je mistrovsky ovládám a obohatil jsem jejich dějiny tak zvaným Verbalovým gambitem, což je mat prvním tahem. Teď jsem dozajista několik těch poďobaných postiženců zacyklil, takže než se vycukaně složí na podlahu s pěnou u huby, raději abych svůj geniální tah vysvětlil. Za mou dlouhou a bohatou šachovou kariéru jsem zjistil, že si sto procent těch elektronů myslí, že se táhne jen dopředu! Proto každou partii prostě otevřu dámou na D9 a šachmat. Jako velmistr samozřejmě vím, že přes ty otravné pinčlíky nemůžu, a tak jednoduše vycouvám, obejdu šachovnici a napálím jim to pěkně zezadu rovnou za bezmocného krále. No, a pak už jen stačí třísknout do budíku a na jejich obvyklou námitku „Ale to přece nemůžeš!“ s ironickým úšklebkem zareagovat „Já můžu všechno, kokote!“. Když se tedy povznesu nad nějaké ty následné nepodstatné hemzy neumětelů z Šachové federace, tak jsem všechny své dosavadní partie s bílými jednoznačně vyhrál a donutil ELO každého z těch nehezkých retardů škemrat „Dount bring mí daun!“, jako by už to snad od narození dauni nebyli. Tudíž jsem vzhledem k výše uvedenému do toho šel plný slastných očekávání kvalitní hybernace při bandě unylých partiářových anotací slintajících mutantů s tiky, jímž ze špatně padnoucích tesilek při sedu vykukují atrofované, sýrově bílé holeně. Hezky jsem si připravil polštářek, načechral tygrované leskymo, demonstrativně hlasitě zívnul, ulehnul … no a pak jsem skoro dvě hodiny oka nezamhouřil. Tenhle Éda Cvik to totiž dramatizačně a režijně zmáknul na jedničku a na nějaké detailní popisování toho, jak nejlépe dvěma prsty uchopit pindíka a objet s ním dámu, nebo v případě těch sexuálně dezorientovaných krasavců spíš krále, se téměř zcela vysral. Udělal z toho v podstatě strhujícího a překvapivě zábavného Atrorockyho, ve kterém se mlátí jen do šachových hodin, načež se neuroticky cuká hlavami, a kde naopak ze všech sil fandíte sympatickému kůl Rusákovi, aby tu asociální, pošahanou a arogantní ropuchu, kterou Touby se svým zjevem neměl ani trochu problém přesvědčivě zmáknout, dostal svým matem co nejdříve k terminálnímu záchvatu a následně do komatu. Po skončení pak máte neodolatelnou chuť adoptovat si Davida Navaru, abyste jej mohli doma zavřít do klece a dávat mu třikrát denně rány elektrickým obuškem. Opravdu jsem na rozpacích, jestli duševně postiženým existencím, které jsou sice schopné díky své poruše brilantně vykombinovat, jestli vám za dvě hodiny urputného mnutí brady a kompulzivních záškubů hodí šachovnici do xichtu, ale jinak jsou úplně na hovno, stavět pomníčky, nebo je neprodleně hospitalizovat. Nicméně tohle byla poutavá a kulantní exkurze do mentální zoo, která utekla rychleji než atletická desítka, před níž v parku s lascivním úsměvem rozhalíte baloňák! (09.01.2016)

Celkem povedený film o šachovém velmistrovi Bobbym J. Fischerovi a o jeho souboji s Borisem Spasskym, ale také o jeho špatném duševním zdraví. Já si šachy rád zahraji, ale hrát to profesionálně, to musí být hrozná nuda. Film je místy také, ale asi to lépe natočit nešlo, film o šachu nemůže být nějak extra zábavný. Přesto jsem se rád dozvěděl o dvou šachových velmistrech a je smutné, že Fischer trpěl nějakou duševní poruchou a to mu dost tížilo život a hlavně kvůli tomu přestal hrát šachy, ty jeho požadavky při zápasech byly opravdu bláznivé. Tobey Maguire zahrál Bobbyho opravdu výborně. Jinak musím dodat, že jsem spíše fandil Spasskymu. (19.08.2017)

Tobey Maguire je tu sympatický a herecky schopný zhruba stejně jako ve Spider-Manovi 3, takže žádná sláva. Nový Zwick není ničím přelomový, nicméně zaslouží pochvalu minimálně za to, že z tak uspávacího sportu, jakým šachy jsou, dokázal vymáčknout poutavé drama, které během své stopáže nestihne nudit. (12.01.2016)

Ten film absolutně neví, jestli má být o Bobby Fisherovi jako fenomenálním šachistovi, jehož obrovský talent je jako u většiny geniálních lidí kompenzován určitou charakterovou vadou (konkrétně Bobby je šílený paranoidní arogantní hovado) anebo o Bobby Fisherovi, který jako nejlepší šachista své doby bojoval za USA (na zástupném bitevním poli šachovnice) ve studené válce proti Sovětům. ___ V momentě, kdy mají tyhle dvě linky kulminovat se celý film rozpadne na kousky. Bobby samozřejmě vyhraje onu zásadní hru proti sovětskému šachistovi, ale v ten moment není jasné, co to pro něj znamená (alespoň dle výrazu jeho tváře). I přesto se najednou spustí obecné veselí a dojímavé smyčce, Amerika, Bobbyho rodina a jeho přátelé se radují, aniž by bylo jasné, proč mají Bobbyho tolik rádi, když se k nim chová jako k onucím (zatímco ruský šachista vypadá jako docela normální milej člověk, akorát v první půlce filmu nosí černý sluneční brýle). Oceňují snad Bobbyho přátelé jeho talent? ___ Těžko říct, protože Pawn Sacrifice rozhodně není film o šachách. A proto je dost těžký pochopit, čím byla ta zásadní partie šachů tak důležitá, když film vlastně neřekne skoro vůbec nic o principech téhle hry. (06.07.2020)

"Pawn Sacrifice" je podľa mňa skutočne dobrým šachovým filmom, ktorý rozpráva o veľmi zaujímavej osobe. Konkrétne o Bobbym Fischerovi. Film mal zaujímavé obsadenie a do režisérskej stoličky sa posadil Edward Zwick, ktorý je podľa mňa veľmi dobrým producentom. A mohol sa tu preukázať ako dobrý režisér. A myslím si, že svoju rolu tu zvládol veľmi dobre. Režijne je "Pawn Sacrifice" vynikajúco vyzerajúcim filmom, ktorý má atmoséfru, má hercov, ktorí ho správne ťahajú, veľmi dobre spracované prostredie 50-tych a 60-tych rokov a pôsobí veľmi uveriteľne. Rovnako ale vie viesť aj hercov správnym smerom. Tobey Maguire je v tomto filme vyniakajúci a absolútne mu všetky tie jeho paranoidné momentky verím. Je to správne zahrané a veľmi dobre vie, ako to má podať aj svojim divákom. Keď je naštvaný, pôsobí to úprimne, keď niečo chce, tak to vidno a keď má strach, tak je to rovnako správne zahrané. Na neho sa sťažovať nemôžem. Ale aj ostatní herci boli zvolení správne a je super vidieť opäť Lily Rabe. Hoci sa asi nikdy nedostane k väčšej role, než jej ponúkol seriál Medium, tak dostal som od nej presne tú správnu charizmu, ktorú som dúfal a funguje to. Peter Sarsgaard bol vynikajúci taktiež. Film má však trošku problémy udržať si správne tempo a miestami sa stáva trošku nezrozumiteľným. Scénky sú trošku komplikované a niekedy človek musí premýšľať, čo sa asi deje. A nie je moc dobré, keď budete mať v polovici filmu pocit, že by ste sa už mali blížiť k finišu. Takže to sú trošku aj problémy z mojej strany. Najmä, keď si vezmete podobne spracovaný film s názvom A Beautiful Mind. Tam to bolo oveľa silnejšie a lepšie spravené. Ale ako film natočený podľa skutočnej udalosti o šachoch to podľa mňa funguje dobre. Čeknite si ho a zvážte si sami. Hodnotenie: B+ (05.06.2017)