Šil jsem u Kubiše

Silný příběh dvaadevadesátiletého sedláka a ve všech dobách soukromého hospodáře Aloise Denemarka ze Znojma, který byl posledním blízkým, kdo se setkal s atentátníkem Janem Kubišem před jeho smrtí; nacisti mu vyvraždili rodinu, sám prošel komunistickým vězením, přišel o dceru, a přesto se nevzdal. Autoři dokumentu jej zaznamenali v maximálním souznění s osobním rytmem vyprávění starého pána, bez jakéhokoliv hudebního doprovodu a v rytmu, který diváka vede k pokornému prožitku a k bezprostřední úvaze nad zmiňovanými fakty. Poutavé vyprávění zkušeného hospodáře, který i v úctyhodném věku stále obdělává své políčko, kouří, hraje na harmoniku a rád posedí s přáteli nad sklenkou dobrého vína, dokreslují ve filmu archivní snímky z osobních rodinných alb. V intimní kameře Míry Janka tak může nerušeně zaznít hluboké porozumění životu, okolní přírodě i lidské povaze. Jeho život – to je absurdita 20. století v kostce. Dobře znal celou rodinu Kubišovu. S Janem Kubišem trávil poslední předválečné Vánoce a byl také zřejmě posledním blízkým, kdo s ním mluvil těsně po atentátu na říšského protektora R. Heydricha. Při následných raziích přišel o celou rodinu, sám vyvázl jen zázrakem. Ani po válce ale neměl mít klid – nejprve vše vypadalo nadějně, hospodařil, starostoval – ale potom se z něj stal kulak, skončil na několik let ve vazbě a v táborech PTP s posudkem o napomáhání nacistům při dopadení atentátníků. Znovu se nevzdal, znovu začal žít pro svou rodinu a hlavně pro své čtyři dcery. Osud si ale opět vybral krutou daň – tu nejmladší a nejmilejší mu brutálně zavraždil sadistický vrah, který dostal nižší trest, než navrhovali jemu samotnému za odpor proti kolektivizaci. V dokumentu s ním procházíme místy, která v sobě nesou ozvěnu životů, z nichž většina se už vypráví v minulém čase. Do nich se mísí úvahy o událostech, které měly možná proběhnout jinak, kdyby je ovšem neovlivnila náhoda, politická situace, vyhrocená atmosféra ve společnosti nebo manipulace lidskými osudy. Spolu s Aloisem Denemarkem můžeme procítit radost ze společenských změn na konci století. Po roce 1989 mohl začít znovu hospodařit. A hlavně, po desítkách let se konečně dočkal i loňského odhalení důstojného památníku hrdinům – atentátníkům na R. Heydricha. Osobně se slavnostního otevření zúčastnil, osobně se při tom setkal s předsedou Senátu a poprvé také mohl zapálit svíčku v kryptě cyrilometodějského chrámu v Resslově ulici, kde na atentátníky čekala smrt. A to vše v šatech, které mu v třicátých letech nechala maminka ušít u bratra Jana Kubiše. (Česká televize)