Gravitace

Spolu s Man of Steel nejintenzivnější kino zážitek roku. Tam, kde nový Superman drtil hektickou, nikdy nekončící akcí, Gravitace ohromuje vizuálem. Ale nejenom to, ona hlavně burcuje k fandění křehké hrdince, která musí bojovat se skličujícím osaměním a pocitem absolutní beznaděje. Čekal jsem pomalý, filozofující a depresivní film. Cuarón ale překvapil a nabídl svěží sci-fi survival, který má do filozofující nudy hodně daleko. (22.10.2013)

Zcela nepokrytě závidím všem, kteří měli možnost vidět Gravitaci ve 3D. Já tu možnost neměla a ačkoliv dlouhodobě vedu boj se sci-fi žánrem, tak tohle byl zatím jeden z neúžasnějších zážitků. Už jen záběry na ten nádherný skvost v celém vesmíru, kterým je naše země ve mně vyvolávaly mravenčení po celém těle. Byl to pro mě zcela nepochybně velký vesmírný emocionální zážitek s jedinečným hereckým výkonem Sandry a já byla celou dobu možná ve větším stressu než ona a to jsem věděla jak to dopadne. Do posledního záběru jsem neodtrhla oči od obrazovky a to je známka mé největší spokojenosti, takže ta pětka je zcela na místě. (11.12.2013)

Komorní Armageddon s míň vtipy, míň zachráněnými živočichy a přibližně stejnou dávkou patosu a uvěřitelnosti. Kdyby k těm dokonalým beztížným trikům bylo ve vesmíru navíc konečně vážně TICHO, bylo by to o něco působivější, akorát by ho vyplnila hodina a půl ambientního žvejkání popcornu. Holt cílovka. (02.01.2015)

Člověk ze zoufalství snadno pomate se. Znáte to. Vstoupíte do sálu, nasajete ten vydýchaný odér, jakýsi zápach celuloidu ztracen mezi proseděnými sedačkami, nasoukáte svou obstarožní zadnici mezi dvě lakovaná opěradla, která pamatují ještě Husáka na náměstí. V mžiku se vám vybaví matné vzpomínky na dobu, kdy jste z toho stejného sedadla čekali, až se na plátně rozsvítí nápis Constantin film bringt a zpoza rohu vyběhne Vinnetů s Oldou. Sedíte tedy a tak nějak tušíte, že letos to bude fakt pecka, že jdete na něco výjimečného. Něco jste se už doslechli, víte, že to je tak trochu jiný film. Prásk. Odezní čtyři kreténské trailery na filmy pro úplně jinou diváckou skupinu a najednou tma; začal film Gravitace. Pak trvá asi devadesát minut, než se nadechnete. Cestou domů, navzdory dírám v chodníku, poskakujete nadšením, koluje ve vás dlouho zapomenutý pocit, který není ničím jiným, než radostí, že láska k filmu ve vás ještě neumřela, že ještě tam pod tou ztvrdlou krustou naváleného marastu negace, nudy a neuspokojenosti, to tepe. Že ještě se dá najít film, u kterého se cukáte, nedýcháte, nepolykáte, nevnímáte. Jste v transu, jste ve vesmíru a jste tam sami. Pak jdete po tom chodníku a zažíváte pocit, jako kdyby jste se z toho kosmu vrátili. Jdete z kina. (03.10.2013)

Je zvláštní sledovat film o dvou hercích, aniž by se jednalo o předělávku dialogové divadelní hry. Ještě zvláštnější je, když oba herci jsou známí spíše z jiných typů filmů (byť Clooney už si vesmír "očichal" v Soderberghově Solarisu), než je thriller z kosmického prostoru. Někteří poukazují na nepřítomnost příběhu, ale težko očekávat, že by v kosmu obě zmíněné postavy rozehrály milostné drama ve stylu Romea a Julie. Já tvrdím, že se Cuarónovi povedlo z minima (tím myslím fakt, že v kosmu není k dispozici tolik možností zápletek) vytěžit maximum. A jestli Sandra Bullock hrála skvěle? Ne, nehrála, ale na její poměry šlo o životní výkon. Vizuálně precizní, dějově dramatické, takže pěkných 85%. (24.03.2014)