Les

Po zhlédnutí geniálního filmu Ederly jsem Dumałův celovečerní debut považoval za jakousi osobní povinnost. A dočkal jsem se neskutečně pomalého filmu o asymetricky měnícím se a filmově striktně izolovaném vztahu otce a syna, kde se lehká divácká nuda a zajímavé hluboké přemítání překrývají; filmu, který má v sobě cosi surrealistického, ale i naturalistického a povězme humanistického... každopádně též nesmírně těžko interpretovatelného, přestože se to člověka kdesi niterně dotýká. To vše v úžasných obrazech černobílé kamery. (26.09.2022)

Dvě střídající se komplementární roviny vyprávění tvoří rámec intimního příběhu o smrti, tvořící hranici mezi otcem a synem. Les jako alegorie zásvětní krajiny, jež přináší vykoupení nebo bloudění. Ten, kdo doprovází odcházející, musí být odeslán zpět mezi živé. Poslední pouta je třeba přetrhnout a vydat se na plavbu. Piotr Dumala se dle jeho vlastních slov Lesem mimojiné odkazuje k filmovým začátkům kinematografických andělů (Bergman, Antonioni, Buñuel, Kurosawa), mě Les připomenul především Matku a syna Alexandra Sokurova. (01.10.2010)

Bud´ vám tento film sedne, nebo taky ne... nic mezi tím není... já patřím k té prví skupině... klidnost vypravovaného příběhu, statické kamery, černobílý obraz, prolínání dvou světů (nevíte jestli jsou oba skutečné, je to jen sen, nebo jsou sny oba)... to všechno jsou věci, které vás bud´ k filmu připoutají a už nepustí, nebo vás odradí po prvních 10 minutách, kde syn myje svého starého otce... ja jsem se do filmu zahleděl od první minuty... ve filmu můžeme vidět všechny roviny jaké ve vztahu mezi otcem a synem mohou být... a to je nejspíš důvod proč tento film byl pro mne jedním z nejkrásnějších, které jsem za poslední rok viděl... (02.10.2010)

Minimum dialogů, nádherná černobílá kamera, spirituální modus a úvahy nad otázkami života, smrti, pomoci, oběti a vztahů otce a syna. V obou zmiňovaných částech film má navrch jeden z nich, otázkou je, zda toto lze považovat za skutečnou převahu či se snad s touto představou v obou protagonistech mísí pocity oběti a bezmoci. Vztah otce a syna je přinejmenším komplikovaný, což divákovi autor prezentuje především pomocí obrazu, explicitně mezi postavami nezazní žádný konflikt. To vše je podáno bez jakékoliv známky patosu. Otec i syn připomínají bájné biblické figury Abraháma a Izáka, spolu s všudypřítomným duchovnem tvoří pověstnou svatou trojici, v transcendentálním čase i prostoru spatřujeme oheň, vodu, zemi i vzduch. Spiritualita jako řemen, po jejímž zhlédnutí vás na zem vrátí až rozsvícení světel v sále. (06.04.2010)

Prvý hraný film animátora Piotra Dumalu prináša experimentálne postupy, jasne načrtnutú tému smrteľnosti, nie však jednoznačne interpretovateľnú ideu. Film tvoria dve línie, pre ktoré je spoločný minimálny dej, a iba náznaky dialógov medzi postavami otca a syna v hraničných situáciách, nahradené gestikou a mimikou. Prvá línia s náznakmi surrealizmu, odohrávajúca sa niekde mimo priestor a čas, predstavuje dominantného a trestajúceho otca sprevádzajúceho svojho syna na mystickej ceste lesom, z ktorého možno nebude návratu. Druhá línia, striktne realistická, predstavuje observatívnou metódou bezvládneho otca-starca dožívajúceho v jednoducho zariadenej izbe a odkázaného na starostlivosť a trpezlivosť syna. Sledujeme každodenné rituály dvíhania, kŕmenia alebo umývania natočené s neobyčajnou citlivosťou a pritom zbavené pátosu. Film získal zvláštnu cenu poroty za mimoriadnu umeleckú hodnotu na Festivale poľských hraných filmov v Gdyni 2009. (31.03.2010)