Zabil jsem svou matku

Renesanční umělci nevymřeli. 1) Multifunkční 20letý (!) hezký Xavier Dolan nejenže ve filmu hrál (skvěle) hlavní roli (hraje od svých 15 let), ale napsal si i výborný scénář (v 16 letech!), film režíroval, produkoval (téměř polovinu nákladů hradil z vlastní kapsy) a podílel se i na kostýmech. 2) Některé prvky příběhu mi připomněly vlastní dospívání – a tak jsem čekal, jak mě film osloví, rozechvěje, snad i rozbrečí. Marně. Jako když vás hladí někdo, na kom Vám vůbec nezáleží. Ruce se dotknou, ale mravenčení se nekoná. 3) Tento vlažný dojem z jinak výborného snímku si vysvětluji tak, že autor svůj věk nezapře. Chybí mu dostatečný odstup a trochu větší filmařská dovednost, umožňující předávat vlastní zážitky tak, aby je cítili i ti, kteří příběh neprožili. Záznam vlastních pocitů ještě není uměleckým dílem. 4) Film není primárně o homosexualitě. Je o nezvládnuté výchově, o tom, co udělá s dětmi absence autority v rodině. Specifikem snímku je, že na problém se nedíváme zvnějšku, ani pohledem bláhového či zmoudřelého rodiče, ale prizmatem chytrého a vnímavého teenagera, kterému však přes jeho nadhled a empatii je pořád jenom 16, resp. 20 let. (08.08.2011)

(2x) Ve všech ohledech pozoruhodný a formou zpracování zcela osobitý Dolanův celovečerní debut si zachovává svou výjimečnost především přístupem k zvolenému tématu, které bezpochyby svádí k tisícům dalších a veskrze fádních interpretací, jimž se ovšem tehdy ani ne dvacetiletý začátečník úspěšně vyhnul. Nahlédnutí do nelehké fáze dospívání pubertálního mladíka, hledajícího cestu ke své matce i přes permanentní vyhrocené averzní chování vůči její osobě, nabízí celou škálu definovatelných metafor, narážek a skrytých významů, výborně postihujících soužití dvou zdánlivě neslučitelných jedinců, z nichž ani jeden v zájmu vlastní pravdy nedokáže vyslechnout a pochopit toho druhého. Přecházení od komicky vypadajících žabomyších hádek k psychologicky vypjatým momentům umocňuje cílovou motivaci celého příběhu, uzavřeného jakoby prostým, ale o to více nečekaným setkáním beze slov. Náročný a v rámci dané role maximálně zvládnutý herecký výkon režírujícího Dolana byl byl poloviční bez božské Anne Dorval, doslova koncertující v postavě neurotismem stižené matky, sobecké a milující zároveň, velkoryse odpouštějící i umanutě trvající na vlastních požadavcích, jimiž ubíjí hrdinovo ego. Aniž bychom si to možná zcela uvědomovali, máme před sebou mimořádně vyspělé filmové umění; lyricky dryáčnickou sondu, zamýšlející se daleko více než nad homosexualitou citovým poutem mezi matkou a synem, které může být nenávistné i milující, ale v každém případě neoddělitelné a přetrvávající všechny bouře života. Bez diskuse zůstává fakt, že J'ai tué ma mère náleží k tomu nejlepšímu, co letošní queer filmový festival Mezipatra svým divákům mohl nabídnout. #Mezipatra 2010 (16.11.2010)

Tento film byl stylisticky i obsahově v mnohém podobný o rok mladším Imaginárním láskám, ve kterých se Xavier Dolan věnoval rovněž vzájemné lidské lásce, snažil se ji definovat a nějak ohraničit. Slovní hádky mezi synem a matkou byly někdy možná až moc spontánní a neodůvodněné, ale za to na druhé straně velmi realisticky podané. Svoji matku můžeme nenávidět až do nebeských výšin, ale rozhodně ji nikdy nepřestaneme milovat, což platí i v opačném směru. Nejkrásnější a obrazově nejelegantnější sekvencí byla scéna, ve které honil Hubert svou matku na louce a v lese. A závěr byl moc dobře udělaný. Zkrátka opět velmi krásný a hluboký zážitek, přičemž je pro mě stále neuvěřitelnou skutečností nízký věk režiséra/scenáristy. (29.05.2012)

Na snímku je znát určitá nevyzrálost a z toho pramenící skutečnost, že Dolan ještě stále neměl v hlavě urovnány příčiny a následky svého vztahu s matkou a tudíž je neuměl ani pojmenovat a plnohodnotně převést na plátno, ačkoli se při svém mládí hodně snažil. Možná se mýlím a neuspořádanost jeho myšlenek je záměrem, pak ale film nemá téměř žádnou výpovědní hodnotu, snad jen, že čím jsme labilnější, tím větší spratky vychováváme a naše vystupování se tak odráží v potomstvu téměř zrcadlově (Hubert při hádkách vyjížděl úplně stejně, jako jeho matka). V jádru nebyla Dolanova zpověď nezajímavá, přesto bude jen další z řady průměrných variací na stejné téma a v mých vzpomínkách se vynoří pouze v podobě úvodního citátu Guy de Maupassanta. (05.12.2012)

Vkusná kamera, a střih. Název je trošku nefér, člověk za ním nečeká mírné drama o dospívajícím klukovi a rochu hysterické matce. I tak se zpočátku na film dívá docela příjemně, ovšem posléze se motivy už jen opakují, až jsem ke konci začínal mít dojem, že režisér trošku nevěděl, co s tím dál, a začal se utíkat k samoúčelným hrám se snovými obrázky, které už neposouvaly nikam nic. Nicméně vzhledm k jeho věku je člověk tolerantnější. (15.07.2011)