Muži v naději

Fajnšmekrovská sbírka, Bolečku, uměly říct: „sýr“..? Ač si myslím, že cit i myšlení jsem prozatím nikde nevytrousil, necítil jsem se touto "pavlačovou amoralitou" uražen, pohoršen, ba dokonce ani zhmožděn. Kdyby si, cituji bezskrupulózní havířskou kometu těchto stránek: "v plísňákách odění yntelechtuánové s mastnými vlasy", občas nasadili doktorem předepsané dioptrické brýle, všimli by si, že ŽIVOT kolem nich je přesně takový. Lascivní, povrchní, nelogický a potměšilý. Můžete být znechuceni, ale to je tak všechno, co s tím, obzvláště u komedie (!), můžete udělat. A nebo si vypíchněte ústřední myšlenku, že není důležité ke komu člověk odchází, ale za kým se vrací, samozřejmě za předpokladu, že se od sebe odliší drobná avantýra a dlouhodobý poměr.. Vadily mi však jiné věci. Režisérova už od počáteční myšlenky nepokrytá snaha dostát svého příjmení, stereotypní herectví klonu Záruby a Muldera (Macháček), slon v dějovém porcelánu v podobě úmrtí jedné z postav (bez něj by to myslím bylo mnohem zajímavější, byť scénáristicky náročnější) a hlavně ta šablonovitost tuzemské komedie, která kodrcá po kolejích Viewegh-Hřebejkovské lokální tratě. A mimochodem, trošku mi neštymovalo v castingu, že by někdo s tělem Čvančarové podlehl kouzlu prostého taxikáře s dávno propadlou licencí. Abych uvěřil, musel by to být rovnou majitel sítě taxislužeb a nebo vlastník opravdu velikého tága. Na kulečník, pochopitelně.. (01.08.2012)

Nerad bych sklouzl k typickému hejtování, které se stalo pro profily nových českých filmů na ČSFD příznačné. Už předem bych proto rád na rovinu přiznal, že mám k Vejdělkovým filmům rozporuplný vztah. Na jednu stranu mě většina z nich velmi baví, bohužel mě ale pokaždé i některými svými rysy strašně iritují. Nejinak tomu bylo i u sledování Mužů v naději, kde byly oba zmíněné divácké vjemy zastoupeny rovnou měrou. Bavilo mě obsazení (Éva Kerekes je BOHYNĚ!), většina fórků i technické provedení (hudba, kamera, střih...). Dokonce si myslím, že je to Vejdělkův nejlepší film, který dosud natočil, a povedlo se mu přimět mě k zajímavým úvahám o nevěře a vztahu mužů a žen. O to více mě mrzí, že Muži v naději obsahují i momenty, které mi tak STRAŠNĚ vadí... Nějaké to žehrání na product placement už jsem vzdal u českých filmů dávno, ale proč celý ten film proboha tak strašně moc vytváří svět, který vůbec neexistuje? Nádherní a perfektně oblečení herci (už jen Polívka by se svým filmovým outfitem v klidu mohl jít na módní molo), bydlící v jakémsi stylově zrekonstruovaném pavlačovém domě v centru Prahy s výhledem na Pražský hrad, dvojice hlavních postav provozující stylovou restauraci ve francouzském duchu (i na ty bagety dojde), tchán a zeť chodící do jakéhosi luxusního kulečníkového podniku... Ale hlavně a především božekriste proč?? - proč jen museli udělat z Divadla na Vinohradech jakýsi Café Max, nebo proč udělali z Galerie kritiků jakousi sexuologickou kliniku?! Tento můj údiv platí o výpravě filmu do puntíku - točilo se buď v dokonale vystajlovaných interiérech (koupelna Ondřeje a Alice...) nebo v perfektně uklizených nejvyhlášenějších turistických pražských lokacích, a každý Pražák musí u tohoto filmu žasnout, jak je ta Praha vlastně nádherné, čisté, metropolitní a bohémské město, když se dobře nasvítí, zabere ze správného úhlu, a pečlivě se vyeliminují všichni turisti, bezďáci, stánky s klobásami, krámy se suvenýry, paneláky, graffiti, apod. Snímek Muži v naději je natočen v jakémsi sociálním skleníku, kde se odehrává nerušený mikrosvět jeho filmových postav, se vším jejich nanicovatým hemžením a pachtěním po čemsi, co nápadně připomíná nablyštěný, povrchní a falešný svět z lifestylových časopisů a zahraničních seriálů o lidech z lepších kruhů. Vejdělek je tímto světem evidentně uhranut a tvoří to úhelný kámen Mužů v naději, kteří však evidentně mají vyšší ambice než jen pobavit - občas se totiž zabrnká i na vážnou strunu. Pro své rozporuplné divácké přijetí tohoto filmu, u kterého jsem se střídavě smál nahlas a střídavě umíral trapností, hodnotím čistým průměrem. (06.02.2012)

Jiří Vejdělek nezklamal a po Ženách v pokušení přišel s další povedenou komedií (i když Ženy jsou o fous lepší). Jeho poslední dva filmy pro mě tvoří světlou výjimku na poli české komedie posledních let. Je pravdou, že pár scén bych určitě vynechal (žehlička a jiné laciné vtípky), ale celkově je to hodně zábavné. Povedl se i výběr herců. Bolek hraje vlastně sám sebe a konečně dostala více prostoru má oblíbenkyně Petra Hřebíčková! Doufám, že od teď bude dostávat na plátně více šancí! A poznámka na závěr: Jdu si koupit houpací křeslo! (25.10.2011)

Po velmi dlouhé době jsem dal šanci českému filmu a dopadlo to podle očekávání tragicky. Televizní feeling jsem pochopitelně čekal (to je v české produkci standart). Čekal jsem i mdlé a škrobené výkony některých herců - rovněž normálka. Avšak tak nehorázně špatné přetavení scénáře na plátno jsem už dlouho neviděl. Mohl z toho být slušný film na úrovni (přece jen Polívka umí), který řeší dost ožehavé sociální téma (v lehce odlehčeném hávu) a místo toho je to směšná fraška, kde je vše pozitivní a nic není špatně. Zajímalo by mne, jak v osobním životě funguje režisér snímku. (25.02.2012)

Je paradox, že film, ve kterém není žádná perverzní erotická scéna a postavy jsou pečlivě ,,uhlazené´´, může vyznívat (zvláště svým vyvrcholením) tak amorálně. Pokud nám Vejdělek, ve svém předchozím počinu tvrdil, že ženy můžou být šťastné a najít sami sebe jedině v náručí mladších milenců, s novým účesem a na vysokých podpatcích, bylo to hlavně díky hereckému tandemu Vlasáková x Balzerová celkem vtipné a na české poměry snad i osvěžující. Pokud nás ale přesvědčuje, že štěstí mužů a jejich rodin závisí na lžích a nevěře a to i když mají doma takové sympatické osoby jako je Petra Hřebíčková se Simonou Stašovou, působí to jako velmi nevěrohodná křeč. Navíc je nevěrohodně, že všechny ty krasavice by ze sebe nechaly dělat takové krávy kvůli dvojci moulů, jako je Rudolf s Ondřejem. Snad jako kdyby Vejdělek tentokrát přemýšlel stejně jako jeho postavy místo mozkem svým mužstvím. (06.02.2012)