Le Havre

kto pozná kaurismäkiho tvorbu, toho neprekvapí ani štylizované "toporné" herectvo, ani svietenie, ani divadelná "nadsázka", ani naivno-literárne dialógy a ani "altruizmus" a optimizmus, ktorým sú predchnuté postavy i dej; kto však pozná kaurismäkiho, uzná, že "le havre" nevykazuje až taký vysoký stupeň svojbytnej koherentnosti ako napríklad život bohémy, juha, hamlet podniká; dôvod je jednoduchý: aki pustil do svojej špecificky štylizovanej a "umelej/umeleckej" diegesis príliš veľa autentického, neumeleckého sveta - nielen až "nekaurismäkiovsky"aktuálnou témou, ale hlavne zaradením prvkov, ktoré nemohol "režijne" ustrážiť a vltačiť im ráz svojej štylizácie: zábery na mesto, utečenecké tábory, reporzáže v televízii, rádiu, novinách... kto však pozná kaurismäkiho - ale aj kto ho nepozná - sklamaný nebude a dostane veľa humoru, nádeje, optimizmu a kvalitnej filmárskej roboty s výborným castingom a jedinečným, seversko-francúzskym šarmom v ojedinelom žánrovom koktejli (13.05.2012)

Dobrý film, ale táhne se jak nudle z nosu, svým tempem mi to trochu připomněl filmy Mammuth nebo Good heart, které byly také zajímavé, ale posunem příběhu mě málem unudily k smrti. Tento je přece jen kapánek rychlejší a taky velmi lidský. Krásný příběh, o tom, jak by si sousedé ve čtvrti měli pomáhat, ale že vždycky se najde nějaký hajzl. (03.07.2012)

Aki Kaurismäki má své typické vidění světa (a svého stálého kameramana) a díky tomu i Le Havre vypadá, jakoby bylo kousek od Helsinek. Skoro až pohádkově laděný sociální příběh se sice odehrává v současnosti, ale ta působí (snad až na obuv běžných smrtelníků z pohledu čističe bot) jako naprosté retro. Což je v pořádku, protože tak je film i natočený. Velmi mě bavila postava komisaře v podání Jean-Pierra Darroussina. V optice uprchlické vlny léta 2015 to sice už nevypadá tak dokonale pohádkově bezstarostně, ale to je zcela nefilmová poznámka. (22.09.2015)

Le Havre je posmutnělou pohádkou i hřejivým humanistickým podobenstvím. Dojemný, laskavý a vizuálně překrásný příběh s jemným ironickým humorem, nenásilným sociálním poselstvím, promyšlenou symbolikou, precizní francouzštinou, psím protagonistou, uvedeným v titulcích (Laïka) a retro kulisami ze starých snímků země galského kohouta. Marcel, člověk, který instinktivně dělá správné věci bez ohledu na důsledky, mi připomínal mého dědečka, stárnoucí zpěvák Malý Bob a jeho nečekaný comeback zase Václava Neckáře, komisař Monet, stižený sem tam selektivní slepotou :), pak zlaté časy francouzské kinematografie. Po skončení zůstal lehký úsměv na tváři a pokoj na duši. Viděla jsem za svůj život stovky filmů, a tento považuji za jeden z nejkrásnějších vůbec. 10/10 „Zázraky se dějí.“ (více zde) (04.06.2012)

Aki Kaurismäki tentokrát trochu jinak. moje pocity po snímku byly takové rozporuplné. na straně jedné tu máme výbornou režii, skvěle zvládnutý střih a vedení herců a na straně druhé celkem klišé příběh a některé totální faily ve scénáři. Nechci je zde uvádět, abych zbytečně nespoiloval, ale konec byl pro mě až moc vyhrocený, kdy se pan režisér až příliš snažil vyždímat z diváka nějaké emoce. No nic. Pro mě celkem zklamání. (01.02.2012)