Le Havre

Aki Kaurismäki má své typické vidění světa (a svého stálého kameramana) a díky tomu i Le Havre vypadá, jakoby bylo kousek od Helsinek. Skoro až pohádkově laděný sociální příběh se sice odehrává v současnosti, ale ta působí (snad až na obuv běžných smrtelníků z pohledu čističe bot) jako naprosté retro. Což je v pořádku, protože tak je film i natočený. Velmi mě bavila postava komisaře v podání Jean-Pierra Darroussina. V optice uprchlické vlny léta 2015 to sice už nevypadá tak dokonale pohádkově bezstarostně, ale to je zcela nefilmová poznámka. (22.09.2015)

A byli spolu šťastní. Žili dlouho, předlouho a když jednou zemřeli, zůstali opět šťastní, protože Aki Kaurismäki nenatočil film ze života, ale pohádku, a jako v pohádce to taky musí skončit. Ale ano, Aki natočil krááásný film, strašně příjemný a s takovou tou nasládlou lehce sentimentální náladou. Jenže právě ta krása a ze všeho čišící pozitivismus mi nesedí a po dlouhém přemýšlení musím jít s hodnocením na pouhé dvě hvězdičky. Kaurismäkovi jsem za jeho dřívější filmy dával spolehlivé 4* a od té doby určitě nezapomněl točit, spíš jsme si spolu přestali duchovně rozumět. Snad to souvisí s tím, jak moc se odklonil od reálného života a začal unikat do naivního vykonstruovaného světa. Snad točí i lépe než dřív, přinejmenším má, coby oblíbený harcovník festivalových programů, lepší přístup k financím a distribuční síti. Ale jak říkám, jeho myšlenkový svět je mi čím dál tím vzdálenější. Ve svém předchozím filmu mě konfrontoval snad s nejméně sympatickou hlavní postavou, proti které by byla i třítýdenní dovolená s Krysařem Willardem zaslouženou odměnou po boku sympatického žoviálního kamaráda. Můj oblíbený uživatel Marigold napsal o snímku Galimatyáš, že měl chuť se z něho poblít pro jeho nerealističnost a nasládlost. Galimatyáš, stejně jako Jeaunetův majstrštyk Amélie z Montmartru, je pochopitelně taky pohádka, ale pohádka stylová, ztřeštěná a naplněná takovou fůrou nápadů, které by jinému režisérovi vystačily na celoživotní produkci. Le Havre je naproti tomu pohádka plná banálních minimalistických dialogů a ve vší té posmutnělé sentimentální náladě tak nějak nudná. Marně přemýšlím, proč Kaurismäki využívá kvalitní divadelní herce, když při jeho známém "minimalismu" by mu totéž zahráli naturščici z ulice a taková Kati Outinen mi poprvé v životě byla protivná pouhou svou přítomností a tak nějak se ztrojující se bradou. Kaurismäki nám totiž stárne a dědkovatí a spolu s ním stárnou i jeho dvorní herci. Co naděláme, aspoň vidím obraz svojí budoucnosti... Celkový dojem za opravdu krásný a pozitivně laděný humanistický film: 40 %. (01.01.2012)

Snímek natočený ve stylu 30. let a s atmosférou staré Francie ala filmy Jacquese Tatiho přináší tuctový laskavý příběh o migraci, který právě díky osobité Kaurismäkiho formě získává uhrančivý rámec. Nedramatické scény okouzlují vnitřní tragikomičností a styl dávno vyšlý z módy (strnulé kompozice, znakovité herectví) získává v rukou režiséra poutavost. Příběh sice předkládá řadu dramatických motivů (nemoc ženy, chudoba rodiny, imigranti, hon policie na chlapce), ale právě díky zvolenému "old school" zpracování jsou všechny utlumeny a místo prvoplánové afektovanosti řady festivalovek zde v popředí stojí tragikomično rozehraných situací. Film vlastně předkládá témata jak ze současných festivalových filmů, ale zpracovává i řeší je stylem jak z melodramat 30. let, čímž jakoby poukazoval na okouzlující prostotu a bezelstnou naivitu starých časů oproti složitosti a odidealizovanosti dneška. (07.07.2011)

kto pozná kaurismäkiho tvorbu, toho neprekvapí ani štylizované "toporné" herectvo, ani svietenie, ani divadelná "nadsázka", ani naivno-literárne dialógy a ani "altruizmus" a optimizmus, ktorým sú predchnuté postavy i dej; kto však pozná kaurismäkiho, uzná, že "le havre" nevykazuje až taký vysoký stupeň svojbytnej koherentnosti ako napríklad život bohémy, juha, hamlet podniká; dôvod je jednoduchý: aki pustil do svojej špecificky štylizovanej a "umelej/umeleckej" diegesis príliš veľa autentického, neumeleckého sveta - nielen až "nekaurismäkiovsky"aktuálnou témou, ale hlavne zaradením prvkov, ktoré nemohol "režijne" ustrážiť a vltačiť im ráz svojej štylizácie: zábery na mesto, utečenecké tábory, reporzáže v televízii, rádiu, novinách... kto však pozná kaurismäkiho - ale aj kto ho nepozná - sklamaný nebude a dostane veľa humoru, nádeje, optimizmu a kvalitnej filmárskej roboty s výborným castingom a jedinečným, seversko-francúzskym šarmom v ojedinelom žánrovom koktejli (13.05.2012)

Rovnako ako v Mužovi bez minulosti ide o prepojenie rozprávky so silným sociálnym aspektom, v tomto prípade nelegálnych prisťahovalcov. Fínska verzia Musíme si pomáhať je silnejšia v druhej polovici, keď sa zápletka poriadne rozbehne. V hodnotení musím zohľadniť prvú skoro hodinu, ktorá pôsobí značne nudne. Ešte že sa dá na flegmatického Fína spoľahnuť a viete, že vám to pri konci vynahradí. VIDENÉ ZNOVA: Tak neviem, čo som mal s tou prvou hodinou, film mi pripadá tempom vyvážený. Možno Akiho filmy fungujú všeobecne na druhý krát lepšie. (18.05.2012)