Musíme si promluvit o Kevinovi

Film, který stojí přesně na rozhraní dvou žánrů. Režisér evidentně toužil natočit seriózní psychologické drama, ale pokud bych se na snímek díval tímhle způsobem, zaujal bych mnohem kritičtější postoj a hodnocení. Mnohem lépe funguje jako psychologický horor o psychopatovi, který krok za krokem rozkládá svou rodinu. Brán jako lehčí žánr, film spolehlivě poráží své dryáčnické žánrové souputníky a je zajímavý tím, jak radikálně převrací tradiční stereotypy o vztazích matky a dítěte na ruby. Snímek vypráví zneklidňujícím způsobem o krizi a zániku jedné rodiny. Tilda Swinton se pro roli Evy snad narodila, její vztah k vlastnímu dítěti se od počátku vyvíjí konfrontačně. Tam, kde jiní vidí andílka, ona sleduje nepřítele. Pod fasádou spokojené středostavovské rodiny roste napětí, houstne atmosféra a postoje se radikalizují. Scénárista šikovně dávkuje informace a vlastně až v závěru odhalí tragiku celého případu a hloubku bolesti hlavní postavy a její rozpolcenost. Pro Tildu Swinton byla role tajuplné mlčenlivé Evy patrně stejnou příležitostí, jakou byla role Carrie pro Sissy Spacek - s tím, že tenhle kousek svými kvalitami Carrie výrazně převyšuje. Musíme si promluvit o Kevinovi je temný snímek, nepříjemný a depresivní. Kdyby nebyl jen šikovně a efektně natočený, ale i uměřenější a ve finále méně jednoznačný, mohl by funguvat i jako silné psychologické drama. Celkový dojem: 90 %. (19.11.2015)

Drama o tom, jak je to príma, když se vám narodí citový zmrd. Deptající. Na toho malýho zrůdnýho hada by asi nezabrala ani delegace exorcistů z Vatikánu. Řezat to měla, dokud to přeprala, páč jakmile si chlapec honí u umyvadla a ještě se na vás, když ho nechtěně přistihnete, škodkolibě šklebí uspokojením, jak vám postříká zrcadlo, bude už docela pozdě. No jo, matky a jejich programy. Musím dítě milovat a chápat za každou cenu. A když ho náhodou nemiluju, páč to je citová zrůda, tak se aspoň ze všech sil snažit. Téma teroru naruby, kdy se tentokrát neubližuje a neodpírá láska dětem, ale kde se předmětem šikany a tyranie stala matka, mi přišlo originální a díky tomu i jinak alergizující Tilda Swinton koukatelná. Herecky to výborně zvládla. (21.03.2013)

Nepříjemně intenzivní film, způsobující žaludeční nevolnost. Kevin je od narození velmi inteligentní, ale skrznaskrz zákeřná bytost, která svou matku terorizuje dle libosti nejpodlejším psychickým vydíráním. Brzy je zřejmé, že smysl své existence zaměřil na její týrání. Jestli z důvodu pomsty za svou povahu nebo zda-li v ní viděl jediného sobě rovného protivníka, je otázka interpretace. Film je technicky výborný, barevná kompozice i časté prokládání několika časových rovin zvyšují napětí i odpor a střípky tragédie zvolna zapadají do sebe. Měla jsem však problém s představiteli Kevina. Vypadali sice jak ztělesněný ďábel a vzhledově se sobě rovnali jak vejce vejci, ale jejich fyzická podoba s rodiči byla úplně nulová, takže by si jeden myslel, že ho koupili od satanistů na černém trhu. Přišlo mi též, že byl film ve své extremitě často natahován na skřipec. Opravdu by mohl být otec tak slepě naivní a netečný? Opravdu by se okolí tak nemilosrdně mstilo na ztrápené ženě? A opravdu může být někdo od batolete tak nevýslovně zlý? (29.02.2012)

Paní Dilda je ošklivá žena, kterou potkalo životní štěstí a může místo rozkošné princezny se zlatými lokýnkami vychovávat psychopatického zmrda Kevina. Chlapec je chytrý jako opička, s každým svědomitě vychcává, terorizuje vyjevenou maminku a strká morčátka do drtiče. Už je bohužel na babybox příliš velký a v Klokánku ho nechtějí, protože by určitě tlusté vychovatelce Růže sahal na koule. Každý normální rodič by takového fakana umlátil lopatou a zahrabal na zahradě pod pět stop kompostu, ale na to paní Dilda nemá srdce, přece jen je to její krev. A tak musíte dvě hodiny sledovat životní úděl ženy, která celý život upřímně lituje, že tehdy zvolala: Stříkej do mě, ty samče! Protože má paměť jako slon, střihá v rámci filmové avantgardy jednu vleklou retrospektivu za druhou a jediným vodítkem, kdy se to které desetiminutové zírání do blba odehrává, je kolikrát pouze počet letokruhů pod Dildinýma očima. Nejvíce na to jako vždy vyzrála moje žena, která celý film prospala, pět minut před koncem otevřela oči a znechuceně se zeptala: Co to zas bylo za nudnej blábol? Evidentně ta hloupá nepochopila, že hra barev, koláž chaoticky poskládaných scén a alegorie měly jako celek tvořit těžko uchopitelnou impresionistickou sračku! (05.06.2012)

Pokud netrpíte vyloženě averzí k Tildě Swinton, bude tohle bolestná podívaná. V některejch scénách mi jí bylo líto tak moc, až jsem měla co dělat, abych nepoužila rychloposuv. A jejího syna budete mít chuť zabít už od jeho dvou let. Netradiční soundtrack hodnotím obzvlášť kladně. Vůbec se mi to ale nedostalo pod kůži, hlavně ta ústřední myšlenka - teda jestli to dobře chápu - a to je mateřeský pouto a láska k dítěti za předloženejch okolností. To téma je ve svý depresivnosti až neosobní. Nedokázala jsem se do matky vůbec vcítit, ani si představit, co prožívá. A po zhlédnutí jsem si na ten film skoro nevzpomněla. Ovšem jinak Tilda Swinton je naprosto dokonalá, herectví bez jediný chyby, film stojí a padá na jejím výkonu. Ezra Miller je aspirant na satana juniora roku, pak ještě John C. Reilly je v menší roli otce solidní. Pokud člověk snese víc depky, než obvykle, je to zajímavej film, co stojí za pozornost, ale za každou cenu bych ho nedoporučovala. (11.10.2012)