Musíme si promluvit o Kevinovi

Malé děti jsou děsivé. Nejen na Hallooween. Drama skotské režisérky Lynne Ramsayové je vlastně „jenom“ vyhrocenější verzí amerických rodinných filmů o problémové mládeži. Neopouští klasické situace typu „změna prostředí mu prospěje“, ale dovádí je do extrémů hraničících s alegorií, jejíž vyznění je ovšem diametrálně odlišné než v chlácholivých titulech tohoto typu. (Škoda, že nebyl rozvinut potenciál výstupů z fikce, projevující se například během scény v restauraci, kdy Kevin nelítostně vystihne klišé podobných „sbližujících“ rozhovorů.) Abstraktní prostor rodiny nevytváří pocit bezpečí a jistoty, Eva naopak netuší, co od svého vlastního dítěte čekat. Synovo chování nedokáže odhadnout, což vede k jejímu vnitřnímu neklidu, působivě zachycenému impresionistickými záběry na pomezí filmové avantgardy, i ke vnějšímu neklidu jejího okolí. Protagonistka se společenské šikaně, teroru podobně systematickému, jakému musela čelit ze strany Kevina, brání pasivním pokáním. Pokorné přijetí údělu nachází opodstatnění díky zakomponované křesťanské symbolice (kristovská poloha hned v úvodu, jméno Eva), přesto mi přístup „utrpení vykoupené utrpením“ přijde vůči hrdince velmi krutý. Zneklidňující a bolestivý je pro ni viditelně již porod. Mateřství ji připravuje o soukromí, možnost seberealizace i přízeň manžela, který je poněkud ploše vykreslen jako absolutně nechápavý a nečinný element, vytvářející pouhé zdání harmonie. Film bez uhýbání tvrdí, že syn je pro Evu jako zaschlá krev. Špína, kterou nedokáže smýt, vtírává připomínka hříchu tělesného aktu, který zde má čistě reprodukční funkci (po obou scénách pohlavního styku následuje těhotenství). Film je vinou svého ostentativního negativismu nepřesvědčivý jako realistické drama, jako antikoncepce však svůj účel plní bezchybně. 80% Zajímavé komentáře: mcb, DavidS., pezz (18.03.2012)

Musím z vlastní zkušenosti potvrdit, že jako antikoncepce nemá Kevin soupeře. A soupeře nemá v současném playlistu kin ani celý film, navíc u jistých osob by se dokonce skutečně dalo debatovat nad tím, kam že daly letošní poroty oči... No nic, ke mně si Kevin cestu našel a dobře udělal, protože pro něj mám přichystaných pět červených parád. Především za dokonalé vykreslení ne zrovna populárních pocitů zmaru, beznaděje, zklamání a smutku. Tolik zhacených falešných nadějí bych nespočítal ani za celou dobu, co umím psát milostné dopisy. Tleskám tvůrcům a zvláště pak kinu Centrál, že se odvážilo učinit další krok, který jej činí výjimečným. (06.04.2012)

Na Tildu s očima mimozemšťana jsem vždy trpěla, už od mé oblíbené "Pláže" - a znovu nezklamala, nenapadá mě žádná z hereček, jež by zvládla lépe tuto těžce zkoušenou matku. A nebyla sama, kdo hrál, až mrazilo, potkat Ezru Millera, instinktivně uskočím, stejně tak výborná (ve smyslu napřesdržku) byla obě jeho mladší vydání. Co se týká snímku samotného, mám neodbytný pocit nevyřčených základních kamenů, na kterých se začal stavět Kevinův charakter, vysílám na desítky "proč" a vrací se mi většinou jen vlastní ozvěna. Byla počátkem nenávisti (a zároveň i zvláštně zvrácené lásky) k matce její poporodní deprese, nebo už odmítání dítěte v zárodečné fázi z důvodu ukončení kariéry? Což takhle "škoda každé rány, která padne vedle"? Každopádně by "sedly", přinejmenším v případech naschválů provázených číhavými pohledy, u výsměchů pod křídly otcovy ochrany, při ďábelských proměnách vedoucích k ještě větší nadvládě podělanýho zmetka nad celou rodinou. Možná už bylo vše rozhodnuto geny či psychickou poruchou, stejně si však dovolím tvrdit, že důslednost a jednotnost rodičů by mohla zmírnit i za posledně jmenovaných podmínek otřesné následky Kevinových děsivých činů. Koho zlatíčko Kevin neodradí od rodičovství, měl by si pamatovat alespoň některé varovné signály patologického chování a v zájmu přežití včas kontaktovat jeden z dětských výchovných ústavů - postaru polepšovnu, dítko pak plynule přejde do nápravného zařízení za mnohem méně závažnou činnost, takže má šanci skončit jako slušný člověk mnohem vyšší, než v kruhu milující rodiny. (21.04.2012)

Děti zkouší a pokouší zvlášť, když vycítí rodičovskou slabost – pod to bych se klidně podepsal.. Jako je naivní si myslet (lidé vám pravdu nikdy neřeknou), že všichni novorozenci jsou krásní a roztomilí, stejné je to i s jejich povahou v pozdějším věku. Kde jsou hranice mateřské lásky, kam až je „milované“ dítko schopné zajít, odkud vzešly jeho zlomyslné kořeny, dají se jeho agresivní projevy nějak ukočírovat? Nejhorší rodičovskou noční můru si zažívá vynikající (skrz naskrz utrápená a svůj úděl tiše přijímající) Tilda Swinton, protože její synáček se už od útlého dětství projevuje zlovolně vůči svému okolí, zejména pak právě k matce. Otec to přičítá její chybějící empatii, narušovat představu šťastné americké rodinky nehodlá. Celou dobu víme, že se něco nemilého stalo, zatím nám ale tohle hutné drama nabízí to, co bylo předtím. Narativně to režisérka Lynne Ramsay vymyslela velmi slušně, postupné odhalování indicií je přesně tím, co trpělivý divák chce a žádá. Interpretaci pak nechávají tvůrci snímku právě na něm. Útržkovité střípky z minulosti si tak zaslouží jednoznačně oba palce nahoru. Tvůrci měli vedle dospělých rolí štěstí i na dětské herce našeho malého „pokladu“. Ze všech tří dětských představitelů běhá mráz po zádech, Ezra Miller má pak před sebou slušnou budoucnost. Pasivní pokání Tildy Swinton je dovedené k dokonalosti, celé drama je pak nadmíru intenzivní záležitostí!! Holt, viník se POTÉ hledá vždycky těžko.. Antikoncepce hadr!! (23.06.2012)

Už dlouho mi nebylo při sledování filmu tak úzko a tak zle. Slovo deprese, které už se objevilo v několika komentářích přede mnou, je naprosto přesné. Po tomto filmu snad každému musí přijít alespoň na chvíli na mysl, že snad lepší děti ani nemít. Opravdu mrazivé psychologické drama. Režie Lynne Ramsay se hodně drží zpátky, nenaléhá na diváky, je strašně chladná, ale o to je to pak působivější. Trochu mi jen vadily ty záblesky z oné události v první polovině. Podle mě by to tam vůbec být nemuselo, divák by vlastně tápal po celou dobu, takhle to už tak nějak ví od samého začátku a některé pasáže jsou možná trochu zbytečně natahované. Velkým plusem filmu jsou herecké výkony a zejména Tilda Swinton podala naprosto neuvěřitelný výkon, právě z ní jsem měla občas husí kůži. We Need to Talk About Kevin rozhodně není film, na který by se dalo dívat často, ale za zhlédnutí rozhodně stojí. 70% (21.12.2011)