Musíme si promluvit o Kevinovi

Stejně jako kniha má i film své kvality, díky kterým se zážitek ze zhlédnutí stane nezapomenutelným. Psychologický thriller, který předkládá dva směrodatné pohledy na zakořeněné zlo a celou škálu různorodých názorů na mladistvé vrahy, odpovědnost, rodinné zázemí, vyrovnání se se ztrátou a odpovědností za činy své i svých dětí. Zaujmout dokáže klaustrofobická atmosféra plná strachu, úzkosti, sebekázně a nenávisti. Režisér Lynne Ramsay se vypořádal s knižní předlohou, která je částečně vyprávěna pomocí dopisů a nahradil jí skvělou prací s chronologií stěžejních událostí příběhu. We Need to Talk About Kevin nadchne milovníky knižních adaptací, ale i ty, kteří knihu Lionel Shriver v knihovně nemají.http://www.indiefilm.cz/2012/03/20/musime-si-promluvit-o-kevinovi/ (08.01.2012)

Mé hodnocení výrazně komplikuje skutečnost, že film je adaptací předlohy, s níž nejsem obeznámen. Nezbývá tak než se jen domýšlet, k jakým posunům oproti románu zde asi došlo. FIlm jsem měl dlouho v hlavě vágně zaškatulkován jako komedii, protože mi jeho titul strašně asociuje mou oblíbenou scénu ze Sám doma, kde vystresovaná matka dojde v letadle k uvědomění, že zapomněli na Kevina. Tenhle Kevin je ale úplně jiná káva - a s komedií nemá nic společného, naopak mě až zaskočilo, jak temný a depresivní film to je. Rád bych napsal, že mě emočně minul, ale není to tak úplně pravda - filmu se rozhodně podařilo vyvolat ve mně neuvěřitelně silnou averzi k titulní postavě - jaké odporné monstrum, jaký nesnesitelný fracek, jaký kardinální omyl přírody a koncentrace nepochopitelné zlovolnosti! Mladičký Ezra Miller je v roli Kevina naprosto démonický a jeho postavu jsem z hloubi duše nenáviděl. O to víc mě štve, že film po mém soudu jeho děsivý čin nijak nevysvětluje - resp. že ho možná ukazuje tak, že žádný smysl mít nemusí, a o to víc je frustrující. Když jsem se každopádně dozvěděl, o čem ten film skutečně je, v duchu jsem tiše zajásal, protože mi přišlo výborné natočit film z druhé strany - ukázat, co prožívá rodič dítěte, které má na svědomí několik lidských životů. To se podle mě filmu podařilo ukázat velice pěkně, a Tilda Swinton je v roli Kevinovy nešťastné matky herecky zcela excelentní. Jiná věc je, že kromě prudkého odporu k titulní postavě Kevina ve mně film nic moc jiného nevyvolal - děj mě moc nebavil, ty věčné retrospektivní prostřihy mě stále znejisťovaly ohledně toho, zda zrovna sleduji současnost nebo minulost, a celé mi to přišlo jako taková divácky celkem nepříjemná záležitost, která je ve své bezútěšnosti dost depresivní a zneklidňující. Samotný závěr mě pak vyloženě rozladil - myslím, že přivádět na svět takovéto filmy hraničí s čistým sadismem na divácích, kterým to nic moc nedá - není tady žádný závan optimismu, žádná naděje, katarze, nezapomenutelný příběh nebo cokoli takového - je tu jen jeden nepravděpodobný příběh o kuriózní mateřské lásce, z níž je člověku v duši jen truchlivo. Za sebe tedy říkám, že podruhé bych se tomuto filmu ochotně vyhnul. (19.09.2015)

Rozbitý život a rozbitý filmový příběh.  S odstupem se klaním dokonalosti filmového vyprávění režisérky Ramsayové, byť první dojmy nebyly nejlepší. Ale  už dávno jsem přišel na to, že někdy je lepší nechat své pocity, dojmy a myšlenky dozrát.   Vzpomínky, myšlenky, záchvěvy poznání, výhonky naděje a bolest, ta především. Všechno to víří  a mísí se ve víru života, z něhož není úniku. Když už si jednou nasadíte okovy rodičovské lásky, není možné je sejmout. (21.11.2023)

║Rozpočet $7miliónov║Tržby USA $1,738,692║Tržby Celosvetovo $9,173,000║ Počiatočným lákadlom bola festivalmi preverená dráma Musíme si prehovoriť o Kevinovi. Z príbehu sa vykľula dosť statická sonda do života rodinky a hlavne trpiacej matky(Tilda Swinton), ktorej robí neustále stresy jej syn Kevin, ten ju postupne doháňa až do šialenstva. Vyhrotené situácie sú na dennom poriadku a len málo chýba aby matka skolabovala. Vo filme sa objaví ešte jedna známa tvár John C. Reilly(Bratia z donútenia), ten je prevažne známy z komických úloh a asi aj preto jeho postava vyznela tak plocho, nemal čo ponúknuť. Na druhú stranu snaženie Tildy Swinton sa nedá zaprieť ale pre príbehovú plochosť tam jej postava zanikne do stereotypu. Režisérka sa film snažila poňať až moc artovo, príbeh rozvetvila na viaceré dejové línie odohrávajúce sa v rôznych etapách života, tieto prestrihy v čase ale nepôsobia kompaktne, tento štýl diváka skoro nezapája do deja. Film sa dá označiť za klasicky Anglicky chladný, nekomunikatívny. /videl v kine: 35%/ (videl na festivale Art Film Fest 2012) (21.06.2012)

"Je to malý protivný chlapec, ale po zdravotnej stránke mu nič nie je." Veľmi kvalitná a drsná sonda do hlavy matky, ktorá sa snažila dať synovi všetko, čo môže. Napriek láske z chlapca postupne vyrastá arogantný hajzel. Úvod je dosť psycho ladený, chvíľu trvá, kým to do seba začne zapadať. Isté je, že film budúcim matkám na odvahe nepridá, skôr by sa filmu mali na istý čas vyhnúť, lebo po tomto budú určite rozmýšľať, či mať dieťa je dobrý nápad...film je silnou výpoveďou o ťarche, ktorú musí matka niesť za činy svojho syna. Režisér nevenuje veľmi pozornosť tomu, kde sa vo výchove stala chyba, čo mi trochu chýbalo. Pozornejší divák to postrehne, pretože u 6-8 ročného chlapca, ktorý nosí kurva plienky!!! nastal zlom, až keď na neho matka dvihla ruku...80%. ++++++ Takže budúci rodičia pozor! Pekné a milé oslovovanie vášho drobca i po tom, čo vám chleba s maslom jebne o stenu je veľká chyba. Vždy keď je to potrebné treba zvýšiť hlas, vo výnimočných prípadoch švihnúť takú výchovnú a preventívnu na zadok. Inak to s vami nedopadne dobre. To nie sú výmysly, to je dlhodobo odsledované...Kto občas sledoval nedávnu reality Pestúnka, dá za pravdu, lebo tam je to takýmito "Kevinmi" natrepané. Neváhajú nadávať vlastnej mame, oslovovať ju p..a a tak...A reakcia jeho mamy? "Ó zlatko moje, nehovor tak mamke..."Takú by vyfasoval , až by mu hovienko z rici vypadlo...Takto začína peklo , za ktoré si môžu rodičia sami. (11.09.2013)