Černobílý svět

Český název je diagnóza. Přesně tak, černobílý svět, až do té míry, že pokud by člověk chtěl rýpat, mohl by psát cosi o politické korektnosti přecházející do invertovaného rasismu: bělošky jsou hloupé, povrchní, neschopné citového i praktického života. Černé služebnictvo připomíná jakési super-ego, moudré, laskavé, hloubavé, rodičovské, zastávající všechny funkce, jež sociálně "nadřazeným" schází. Zajímavé je i to, kdo ve filmu není "rasistou" - vedle hlavní hrdinky jsou to postavy buď enormně blbé (Celie) nebo nemocné (stará Holbrooková), nebo absentující (muži, zřejmě... někteří). Je jasné, že to není tvůrčí záměr, že Tate Taylor sledoval bohulibé cíle, ale jak nás učí historie - černobílé světy občas mimoděk podvracejí sebe samotné, až přílišnou snahou po jednoznačnosti (viz můj oblíbený socrealismus). Černobílé světy si vyžadují i značně konzervativní formu, usedlé charaktery a velmi omezenou schopnost reflektovat problémy. Tenhle film nereflektuje podstatu rasismu, ale spíš zjednodušenou snahu současné "bílé" civilizace kultivovaně pojmenovat staré křivdy. Není pochyb o tom, že kdyby byl tento fenomén zjednodušitelný na úroveň, na jaké ho zobrazuje Taylorův film, byl by dávno vyřešený. Ale beru Černobílý svět takový, jaký je - v jádru příjemná, kultivovaně natočená pohádka o souboji dobra se zlem, opentlená něčím z brevíře mouder našich babiček a artritickým sentimentem. Díky epizodě s hovnem, snaze o trochu drsnější momenty a docela příjemnému tempu hodnotím o hvězdičku víc než usmrkanou sentimentální Havaj Děti moje. V jádru jde ale o zcela totožné typy filmů. Sestrojené k sebe-vykupitelskému dojetí a otupělému zapomnění. Kulturní symptom. (22.01.2012)

Černobíle laskavé a trochu moc vlezlé ženské drama, které je místy až nemístně naivní (jsou zde pouze tři typy postav; bodrá osudem těžce zkoušená černoška obdařená selským rozumem, afektovaná xenofobní tupá běloška z vyšších vrstev a muži, které není vidět a když už ano, tak před problémy zásadně utíkají). Veze se to na neškodné slzopudné vlně a ne a ne zabrousit pod povrch... Pod ten se to podívá pouze v úvodní scéně a hned jde o jasně nejlepší moment filmu. (20.11.2011)

Film roku je pre mňa nepochopiteľne odignorovaná Jane Eyrová, ale hneď po nej nasleduje tento film. Tak ľudsky napísaný a zrežírovaný kúsok som nevidela už večnosť. Príbeh - vkusne a precízne zaaranžovaný do Ameriky, sužovanej rasovou neznášanlivosťou - umocnený vynikajúcim hereckým ansáblom (Emma Stone, Viola Davis,...), ktorý korunuje dokonale odporná Bryce Dallas Howard. Už dlho som nenahliadla do tohto cukrového amerického života, lemovaného peknými domčekmi, skrývajúcich pokrytecké vzťahy a falošné priateľstvá. Úchvatná dobová atmosféra, skvelo napísané postavy, z ktorých vás každá istým spôsobom strhne, množstvo emocionálnych scén či prekrásna obrazová estetika. Už som prestávala veriť, že v dnešnej cynickej dobe, plnej odosobnených chladných scenárov, niekto nakrúti niečo tak odzbrojujúco krásne a ľudské. (12.01.2012)

Ženské drama, to je zásadní klíč pro pochopení tohoto vynikajícího filmu. Filmová adaptace slavného románu Černobílý svět, který napsala americká spisovatelka Kathryn Stockett a který se, stejně jako film, celý odehrává ve výsostném světě žen, kudy manželé jen procházejí nebo do něj jen letmo nahlížejí (ve filmu jsou vlastně jen dvě okrajové mužské postavy, které tu mají víc než jen ,,štěk"), ve světě kuchyní a salónků, v dopoledních a brzkých odpoledních hodinách, kdy muži jsou mimo dům v práci, v uvnitř ,,hořícím Mississippi" a doutnajících 60. letech. Tak krásný film o tak strašných věcech. Není divu, že do tohoto světa nedoléhají mužská řešení ,,problémů" (a když už ano, tak jen v ozvěnách), tady se bojuje ženskými prostředky, Ku-klux-klan tu opravdu nehledejte. A tento ženský rastr ovlivnil i žánrové vymezení, vždyť film je víc než čistokrevné drama dobře maskované melodrama (které funguje především emočně), příběh s přemírou patosu, zvláště spjatý se silou psaného (a svobodně šířeného) slova, díky němuž vítězí dobro nad zlem, hlavními hrdiny (spíše tedy hrdinkami) jsou ryze černobílé postavy, což se ostatně ozývá i v českém distribučním názvu knihy i filmu. Dojemný děj pak ale rozhodně není laciný, stejně jako lacině nevyznívá celý snímek, i když samozřejmě z jiného (mužského?) úhlu pohledu se může jevit, že boj za lidská práva měl v USA trochu jiný průběh a nebyl zase až taková selanka, jak se může dle knihy a filmu zdát. I když konec je trochu hollywoodsky plytký, stejně tu před divákem zůstává velmi působivý a procítěný příběh o silných ženách, které dovedou svým specifickým způsobem měnit chod dějin a dopomoci konci (nejen) rasové nerovnosti... (02.12.2011)

Must-see-feel-good movie o rasové problematice vyšší střední třídy USA šedesátých let. Paradoxně nejvíc černobílé je dávkování emocí, které je místy přílis zjednodušené a na efekt - rozuměj naprostá většina bílých jsou povrchní šmejdi a naprostá většina černých jsou hodní a vzorní pracanti. Pokud se ale přehlédne tento tvůrcovský neduh škatulkování a šablonovaní postav jinak zajímavého příběhu, dostane divák řadu scén s ohromnou paletou emocí, které umí chytnout za srdce a patřičně dojmout. Intenzivní divácký zážitek, stimulující oscarovka s hvězdnými herci a zaslouženě pozitivními ohlasy. (29.11.2022)