Dopis neznámé

Ojedinělý a jedinečný projekt propojující klasický Hollywood se starým kontinentem. Rozhodně jeden z těch filmů, které nešetří emocemi a pro svoji rafinovanou strukturu (či zacházení s detaily) si zaslouží opakovanou projekci. Pozorný divák si jistě všimne několika rysů upomínajících k Leanovu "Poutu nejsilnějšímu" (klavírní doprovod, režie, retrospektiva vyprávěná z pozice ženy, nenaplněná láska, motiv odjíždějícího vlaku…). 9/10 (20.08.2010)

(1001) Neuvěřitelně moderně působící snímek. Ještě také krásný, střídmý, smutný, výmluvný. Miluji třeba to, jak často jsou v obraze přítomná zvířata - andulky v bytě, na ulicích toulavé kočky, v zahradě domácí psi, husy a holubi na náměstí a potom samozřejmě koně všude v ulicích. Jak se kamera pohybuje konkrétním prostorem. Jak se Joan Fontaine dívá na Louise Jourdana (který zemřel dříve tohoto roku, na Valentýna, v 93 letech věku). A způsob, jakým Louis Jourdan nevidí Joan Fontaine. Naprosto výjimečný film, nejen ve své době, ale i ve všech ostatních, a zejména potom v žánru melodramatu. ♥ (28.04.2015)

Krása. Silný príbeh (koniec samozrejme prerevaný), výborná forma (kamera!) a film, ktorému sa postupne darí vymaniť sa zo svojej žánrovej škatulky a stať sa úžasným zážitkom. Spočiatku treba síce prekusnúť, že hlavní hrdinovia sú mimo (on je zmrd, ona tak trochu krava), ale keď to postupne začína chytať pod krkom, tak sa pred očami risuje nádherný kus filmovej histórie, ktorý emočným dopadom dorovnáva aj moje mimoriadne obľúbené Puto najsilnejšie. 10/10 (31.10.2020)

Dopis od neznámého muže: Má drahá Joan Fontainová, miluji tě od té doby, kdy jsem tě spatřil jako nedochůdče v Hitchcockově Rebecce. V té době jsem si stále ještě myslel, že ta věc v trenýrkách je pouze na čúrání, což dokládá, že má láska je zcela ryzí a čistá. Ani netušíš jak bezmezně trpím, když tě na plátně objímají ti uhlazení všiváci, kteří jsou mnohem hezčí a démoničtější než já. Tvůj neznámý cinefilní ctitel (07.07.2010)

Dopis neznámej je mimoriadne precítená melodráma rozhrania 19 a 20-teho storočia, v ktorom púta na vzťah rozdielnych tried a ktorá neprekvapujúco ani nevedie k šťastnému koncu. Prostredníctvom listu (ako nosného rozprávača) sa oddáva repetitívnemu popisu emócií, nálad a optiky zaľúbenej Lisy (Joan Fontaine), ktorá časom prišla o všetky ilúzie o svojom vysnenom mužovi a jej príbeh je tak perfektnou časopriestorovou konšteláciou údelom trpiacej a túžbami nenaplnenej mladej ženy. Od načúvajúcich nôt susedovho klavíra, po následnom stretnutí splnených snov až po zaťažkávajúcom prekonávaní samoty a nemohúcnosti. Atmosférou tento Ophülsov vyvážený snímok pripomína Jezebel a intenzitou dýcha na chrbát Carného Deťom raja. A povzbudil do opätovného zhliadnutia, niekedy, po rokoch... (01.03.2016)