Super 8

J. J. Abrams používá přesně ten trik, kterým diváky před třiceti lety dostal Steven Spielberg v E. T. mimozemšťanovi. To, co dělají děti a jak zkoumají okolnosti kolem neznámého úkazu, má smysl. To, co dělají všichni možní rodiče, už méně a většina dospělých postav tak najednou působí velmi cizím dojmem a divák musí dětem přát, aby se jim jejich snažení do puntíku povedlo. To možná vysvětluje, proč širší divácké spektrum zůstalo zklamáno. Já jsem ale po minutě pochopil, že budu hlavní partu milovat a měl jasno. Staromilská sci-fi v nejpozitivnějším významu. (01.09.2011)

Není se v podstatě čemu divit, že zatímco Američané jsou v podstatě nadšení, my krčíme rameny. JJ Abrams prostě "vyprodukoval" film pro generaci, která vyrostla na ETm a Blízkých setkáních. Tento žánr, ještě posílený tak oblíbenou atmosférou "tajemna", která v USA frčí, přesně odpovídá zámořskému vkusu a stejně jako tam mají snadnější přijetí westerny, má to lehčí i Super 8. Já jsem na tu hru přistoupil a přestože jsem nikdy neujížděl ani na jednom ze zmíněných kultů, Super 8 jsem si docela užil. Abrams je v gradování opravdu mistr, což je hlavní výhoda. Jediný (a zásadní) problém je, že Super 8 graduje, graduje, graduje, ale postupně nám dojde, že právě ta "gradace" je smyslem vyprávění, ne nějaké velké finále, z čehož pro někoho přichází jisté rozčarování (stejně jako u seriálu Ztraceni - mého naprostého oblíbence). Tady to na mě nepůsobilo zdaleka tak silně, aby byl tento očividný záměr úplně obhajitelný. PS: Stejně jako Cloverfield je to film pro kino. Možná, že jsem tedy udělal chybu, když jsem si nepočkal. Vzpomínám si, jak jsem u Cloverfieldu z kina odcházel nadšený a později na DVD zíval. 65% (30.06.2011)

Abrams, Jeliman. Jeden., má prý být nový Spielberg. Dokonce zašel tak daleko, že si oholil jazyk, aby mohl bez šimrání dokonale vylízat anus svého mentora, který si tento vlastní pomníček i naprosto neegoisticky cvaknul. Oba však zapomněli, že už nejsou osmdesátá léta, dinosauři by měli pomalu vymřít a Indiana svým zteřelým bitchem už nezapráskat! A tak tu máme nekonečných sto minut sledování otravných, nehezkých, upištěných spratků a dvanáct minut přerostlého hajzlového pavouka s Ítího ksichtem (asi bratranec na steroidech), který se naštěstí nevešel do košíku kola Drjú Berymór, protože ta už tam má kozy. Řemeslně perfektní, patolízalská infantilní sračka, kterou by měl Džej Džej nechat promítat pasažérům letu 316, aby se už nemohli dočkat, kdy se konečně Ztratí. (09.08.2011)

Má to styl, atmosféru, výtečné herce a parádní triky. Je tam zakomponovaná fascinace filmovým vyprávěním i navzdory jeho prokletí (holku vždycky dostane kameraman, málokdy režisér - potvrzeno :)) a v neposlední řadě také jistá reflexe doby. Chybičky to ale má a přehlížet je nelze, podivné motivace postav a jejich chování, stejně jako logické lapsy u filmu takovéhoto kalibru přehlížet nelze. Abramsovým nejlepším filmem i nadále zůstává fenomenální Star Trek... (27.10.2011)

Možná je to tím, že v současnosti intenzivně promýšlím vlastní postoj vůči světu, míru odpovědnosti, kterou k němu mohu zaujmout, ale před Super 8 dám vždycky přednost jakémukoli blockbusteru, který je něčím víc než jen opojnou hříčkou, který dokáže být přemýšlivý, aktuální a přínosný (podobně jako Zrození Planety opic). Pokud je pro Super 8 nějaký záběr skutečně emblematický, je to detail tváře hlavního hrdiny v závěrečné scéně, kdy se kamera pomalu přibližuje k jeho dobrodružstvím umouněné tváři, z níž vystupuje vědoucí úsměv a fascinací rozšířené oči. (Oči, které hledí na resuscitovaný klukovský sen.) Je to právě ten moment, kdy se na jeho místě octne každý, koho Abramsův staromilský stroj času přemístil zpátky do dětských let - nebo alespoň do doby, kdy s nadšením sledoval klasické spielbergovské fláky. Na tom samozřejmě není nic špatného. Tedy alespoň do chvíle, než si uvědomíme, že je to zároveň okamžik, kdy se film usvědčí z hrdelního protimluvu, kdy s definitivní drzostí vystaví na odiv svou rozpornost. <> <> Sám J. J. Abrams tvrdí, že Super 8 je především o tom (floskule, fuj!), jak se vyrovnat se ztrátou. A to tak, že přestaneme lpět na minulosti, která nás k oné tragédii váže, která nám nedovoluje se posunout dál a vést plnohodnotný život v přítomnosti. Toliko ukazuje právě finále. Aniž bych chtěl snižovat potenciální terapeutickou hodnotu, kterou díky tomu Super 8 oplývá, aniž bych toužil být přehnaně cynický, musím poslednímu Abramsovu dílu diagnostikovat povrchnost a pokrytectví. Film samotný se totiž minulosti bohužel nijak vzdát netouží a lavíruje na ní od první do poslední minuty. Vlastně rezignuje na jakýkoli tvořivý vývoj. A to je také důvod, proč se nikdy nedokáže postavit na vlastní nohy, proč zůstává váhavě rozkročený mezi svojskostí a spoléháním se na zbožštěné vzory (pietní nápodobou). Super 8 v podstatě trpí velmi podobným neduhem jako zaslouženě vysmívaná Světová invaze, akorát s tím rozdílem, že střet různých mediálním forem (filmu a videohry) a jejich vzájemné pohlcování bylo nahrazeno střetem osobností, které spolu nemohou vést rovnocenný dialog, neboť promlouvají z rozdílných časových období. (zbytek zde) (10.08.2011)