Režie:
Miloš BobekScénář:
Petr JanišKamera:
František ProcházkaHudba:
Pavel HrubešObsahy(1)
Pokud já zemřu první, můj muž mne bude následovat do hrobky – zní podmínka princezny Magdaleny (S. Králová), do níž se osudově zamiluje princ Roland (M. Preiss). Tak se i stane, Roland však pomocí hadího listu vrátí princezně život. Život ano, duši ne. Magdalena je jiná, usiluje o princův život a věrný Jan (B. Rösner), který třikrát překazí její úklad, zaplatí tím, že zkamení. Až veliká Rolandova bolest a láska pohnou Bílou nevěstou (S. Postlerová) natolik, že dovolí princeznině duši vrátit se zpět… (Česká televize)
(více)Recenze (16)
Moc nechápu, pro koho (jak staré děti) podobné pohádky vznikají. Ponuré, podivné.. s umělým kouřem, umělými emocemi, umělými dialogy a pohledy herců, kteří si předtím zřejmě brali lekce od Ingmara Bergmana. ()
Za A : jsem přesvědčená, že takovýmhle pohádkám malé děti rozumí mnohem lépe, než dospělí, přestože by je nemohly vysvětlit slovy. Za B: jsem přesvědčena, že pohádky, ty pravé, jsou podobné této a ne těm dysneylandovým barvotiskovým, ztřeštěným a povrchním přehlídkám kostýmů s hróóózně vtipnými hláškami. Kdyby diváci méně remcali a více se vnořili pod povrch, více se otevřeli tomu poselství i těm otázkám k rozjímání, udělali by pro sebe velmi moc. Ale místo toho tady předvádí svoji hloupost a omezenost. To, že je to určitým způsobem minimalisticky natočené (ani ten Rossner tady moc nehraje a prakticky jenom stojí a deklamuje), dává velký prostor právě pro tu hlubší reflexi a zamyšlení, ale i procítění. Jo, nejsme už na podobný styl zvyklí a tak to někomu jistě přijde nudné- on se chce jenom bavit a basta.Za mě velice dobrý počin. BTW: to surrealistické ztvárnění srdce bylo fakt hodně origo a hustý. ()
Podivná, nudná, ponurá (to není protimluv s tím, co bude následovat) mutace Raduze a Mahuleny. Nabízí se říkačka Mahuleno - pardon, Magdaleno, Magdaleno, máš tu pěkně nahuleno.... asi jsem retardovaná, ale nechápu, proč se tajemno vytváří umělým kouřem. Královna byla divná jako hodná a divná byla i jako zlá, byla ale opravdu královsky krásná. Eduard Cupák byl v roli věrného alchymisty potěšující a na bezvýrazné tváři Martina Preisse jsem konečně našla aspoň jeden rys jeho otce. Druhá hvězda je za věrného Jana (strašné oslovení), chudák Rösner, takhle z něj udělat balvan. ()
Láska skutečná, je láska bezpodmínečná. A chtít po partnerovi, aby po smrti mé zemřel de facto také? To už není láska. Jedinou věrnost zpodobňuje nakonec Boris Rösner. Pohádka je to temná, nezáživná, ale též ponurá. Absolutně nevhodná pro děti. A pro dospělé vlastně taky ne, protože takováto věrnost už není o lásce, ale o závislosti a dnes se už ani ta běžná nenosí. Ovšem ta přátelská se cení. ()
Já mám tyhle mírně filozofující a zádumčivé pohádky ráda. Takové jako je například i Zlatá princezna. V 90. letech už bylo dosti rozjuchaných diskohrátek a kromě expanze pohádek z reálných exteriérů přišly také tyhle deprese po pokročilé. Nadto vynikající obsazení klasiků Cupáka, Rösnera a Ráže dalo skvělou příležitost pro Sabinu Královou, menší pak pro Martina Preisse. Ale zatímco Sabinina kariéra televizní nedopadla a filmová ani nikdy nezačala, minimálně na divadle si vybudovala zajímavou pozici. Vzpomínám na ni s láskou od dob Jako naprostých šílenců ve Stavovském. ()
Reklama