Obsahy(1)
National Geographic nás po několikáté zavede do nebezpečných končin tohoto světa. Restrepo nespustí oči z amerických vojáků v afghánském údolí Korangal, ve kterém hlavní tvůrci filmu strávili rok svého života. Film amerického žurnalisty Sebastiana Jungera a britského fotografa Tima Hetheringtona získal cenu poroty za Nejlepší dokumentární film v Sundance. (SydneyB)
(více)Videa (1)
Recenze (116)
Restrepo jsem zhlédl den po Armadillo. Byla to zvědavost, jak se se stejnou látkou poperou američtí dokumentaristé v porovnání s těmi dánskými. Restrepo je mnohem akčnější,ale bojovou atmosféru neustále narušují retrospektivní komentáře zůčastněných. Ty sice vítám, ale ne uprostřed akce. Vojáci v údolí Korengal si moc neoddechnou, po vybudováni opevněné pozice - Restrepo jsou pod neustálými útoky i několikrát denně. Dobré náladě nepřidají ani pokusy o zvýšení informovanosti a navázání spolupráce s místními, které se naprosto míjí účinkem. "je to jako když mi uděláme jeden krok dopředu,oni udělají dva dozadu". Záběry z boje jsou opět velmi kvalitní i když méně přehledné, ale při tom nasazení a palebné síle talibanců, by se reportér nejspíš nedožil konce. I zde máme výraznou bojovou situaci, při které dojde ke spojeneckým obětem. Je to bezesporu smutná událost, ale srdcerivné záběry uplakaných vojáků, které měly vyždímat emoce mi docela zkazily dojem z jinak povedeného dokumentu. Měl jsem skoro chut jim říct tak tam nelezte a to jsem zastáncem vojenské intervence v Afghanistánu. Můj pocit potvrdila i závěrečná informace: V dubnu 2010 se USA stáhly z údolí Korengal.Zemřelo zde téměř 50 amerických vojáků. Vyvstává jen otázka: pro co tedy zemřeli? zbytečně? ()
Restrepo je předsunuté bojové stanoviště americké armády na vojensky nejexponovanějším místě afgánského válčiště, které neslo tíhu střetů s Talibanem v době, kdy se americká administrativa chtěla předvést jako vítěz tam, kde před ní selhalo už několik jiných armád včetně Sovětů a Britů. Nedá se nesrovnávat s velmi podobně laděným dánským dokumentem Armadillo, které mi přijde podstatně chytřejší, filmařsky vyzrálejší a mnohem lépe analyzující typickou válku nízké intenzity, jakou afgánské bojiště představuje. Restrepo je proti tomu akčnější jednak proto, že tam skutečně docházelo k větší bojové aktivitě, jednak mají američtí filmaři pocit, že divák si zaslouží trochu vzrušení trháním kamery a emotivními výkřiky typu Jsou za rohem. Celkový dojem: 55 %. ()
Válka je peklo. O tom se přesvědčila dvojice horlivých žurnalistů, kteří se rozhodli strávit jeden celý rok po boku amerických vojáků v nejnebezpečnějším údolí současného světa. Jednotka je každým dnem vystavena několika útokům místních obyvatel, k tomu se snaží vybudovat další a další stanoviště hlouběji v nepřátelském území, musí vyjednávat se starousedlíky - vojáci přinesou pracovní příležitosti a peníze, obyvatelé pracovníky a mír. Odmítavý postoj obyvatelstva údolí je však každodenním chlebem jednotky. Když už se starousedlíci odhodlají k návštěvě základního táboru, můžou za to problémy s dobytkem. Na Restrepu je symaptické, že se dvojice tvůrců nesnaží divákovi vnutit žádný svůj názor na danou problematiku, ale stejně jako obecenstvo jen přihlíží veškerému dění. Každý si tak nezaujatě udělá obrázek a názor svůj. Za to veliké plus. ()
Jedeme do války..... Dokument z Afghánistánu o chlapcích, kteří dělali svoji práci. O založení RESTREPA, což je vnímáno jako nejdůležitější moment v historii Korengalu. ,,NENÍ NIC HUSTĚJŠÍHO, NEŽ KDYŽ SE PO VÁS STŘÍLÍ“..... ale jinak je to o běžných věcech, které jsou pro mě nuda, nuda , NUDA. Kluci se pošťuchují, povídají, jak by se ošukali a Taliban je v nedohlednu. Chápu, že o některých věcech se jim nevypráví lehce, že ty vzpomínky jsou drsný. Ale co si z toho mám vzít já ??????? Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Mám červený vousy. 2.) Američani mi zabili krávu a chci odškodný. 3.) Budoval jsem Restrepo. 4.) Chystám se na misi do Afghanistánu. PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * ()
Galerie (7)
Photo © National Geographic Entertainment
Zajímavosti (5)
- Tvůrci nikdy neopustili tábor bez neprůstřelné vesty. Nosili s sebou dostatek baterií, aby vydrželi na týden i víc. K tomu batoh s povinnou dvacetikilovou výbavou. (Coldrex)
- Od roku 2007 připravovali film dva autoři - Sebastian Junger a Tim Hetherington. Jeden si v boji zlomil nohu, druhý si přetrhl Achillovu šlachu. (Coldrex)
- Jeden z tvůrců filmu Tim Hethefington zemřel 20. 4. 2011 v libyjském městě Misrata, kde působil jako reportér. Smrt mu způsobil zásah střepinou z minometu či RPG. (Cocacolix)
Že při náletu zemřeli kromě nepřátel i civilisté? Tak už to prostě ve válce chodí. Vždyť vojáci jsou, jak nás tvůrci opakovaně a přesvědčeně ujišťují, především a zejména lidé. A lidé chybují. Na jedné straně tedy stojí snaha o "polidštění" dobyvatelů, vyvolání soucitu s jejich osudy, důraz na divácké spoluprožívání všedních úkonů i konstantního ohrožení během bojového nasazení (oboje splývá do mátožné rutiny), a na straně druhé zkreslující dobyvatelská optika, která odsouvá domorodce do pozice bezejmenného, apatického zástupu, čekajícího na spásu, pokrok a světlé zítřky pod záštitou moudré civilizace. A "nepřátelé" jsou pro jistotu úplně neviditelní. Emblematická je pro stanovisko filmu scéna z rozbořeného domu, kde jsou vojáci konfrontováni s následky bombardování (zraněné děti, několik mrtvých). Je podána s odstupem, chladně a pragmaticky. Vojáci upozorňují na účinky té a té výzbroje, krátké prostřihy na tváře obyvatelů domu nestačí vyvolat emoce a empatii. Naopak vzniká dojem (který je umocněn následujícím komentářem), že domorodci si za své utrpení mohou sami, neboť jsou s opozičními silami a Tálibánem určitým (kulturním, náboženským a národnostním) způsobem propojeni. Je příznačné, že scéna, v níž jsou američtí vojáci obklíčeni nepřítelem a dojde ke ztrátám na životech, je pro změnu prezentována maximálně sugestivně a znepokojivě. Před uvedením materiálu z akce je nejdříve vystupňováno napětí a očekávání kombinovaným vzpomínáním hlavních aktérů (mluvících hlav) před neutrálním černým pozadím. V průběhu scény je naopak kladen zvýšený důraz na hysterii jednoho z vojáků. Výmluvné jsou i několikeré momenty vyjednávání, kde se zcela nekompetentní a tamní kultury neznalí důstojníci pokoušejí navázat kontakt s domorodci. Spíše než o demokratické vyjednávání se však jedná o demagogickou propagandu. Sliby o pokroku, který afgánskému lidu do údolí Korangal Američané přinesou, pokud bude s okupačními jednotkami spolupracovat, vyznívají arogantně a planě. Nikdo se starousedlíků neptá, zda něco takového vůbec chtějí. A tak se v těchto promluvách - kromě zoufalosti z neschopnosti porozumění napříč kulturami - odráží tradiční koloniální a orientalistická rétorika, skrze kterou Západ artikuluje svou intelektuální i hmotnou dominanci nad Východem. Ani v 21. století se nic nezměnilo. Pomyslný hřeb do rakve pak snímku zaráží zjištění (zruba ve 3/4 stopáže), že členové sledované jednotky narukovali dobrovolně. Vyvstává tedy prozaická otázka, v níž se však skrývá ironický osten, neboť nám připomene "osvícený" komentář velícího důstojníka o zabitých civilistech a jejich poutu s "nepřítelem": Jak mám pociťovat soucit s někým, kdo si za svou mizérii může sám? Tvůrci se nám snaží vštípit představu, že vojáci bojují na prvním místě za své životy. Ale to je klam, i když humanisticky svůdný. Symbolika opevněné pozice Restrepo je symbolikou trpkosti - nemůže totiž zastřít fakt, že skutečnými agresory jsou jen a pouze mučedníci samotní. Těžko můžeme pominout mechanismy, která stojí v popředí i pozadí konfliktu a cele určují jeho nesmyslnost. O politice však ve filmu nepadne ani zmínka. () (méně) (více)